Vyberte téma, které Vás zajímá

Svoboda a ideologie

INDIVIDUÁLNÍ SVOBODA X KOLEKTIVNÍ NEODPOVĚDNOST

Vážené dámy, vážení pánové,
Dovolte mi ještě před úvodem, ještě před závorkou pár slov. I po loňské zkušenosti vím, jak je obtížné vystupovat po tak brilantních řečnících, jakým je profesor Havlíček, doktor Fiala a další a jak je nesmírně složité v šestém, nebo sedmém vystoupení přinést něco jiného, objevného k danému tématu, aby to nebyly pouze hrdelní výkřiky. I proto jsem se rozhodl pro trochu jiný, samozřejmě jako vždycky politicky nekorektní pohled a podíval se na dané téma z ještě většího nadhledu než mí předřečníci. Nebudu, přesto, že se to nabízelo a vy jste to nepochybně očekávali, vůbec hovořit o kvótách pro ženy a na ženy. Sestavoval jsem tři vlády. Ano, slyšeli jste dobře, tři vlády. Ta první důvěru nedostala, ta druhá ji ztratila a v té třetí jsem vůbec nebyl. Bylo v nich celkem deset žen. Některé uspěly, některé ne. Žádná, opakuji žádná si nemůže stěžovat, že bych ji diskriminoval. To neznamená, že bych je šetřil. Daniela Kovářová, která byla v té třetí vládě a my jsme vlastně služebně nepřicházeli do styku, to může nicméně potvrdit.
Děkuji moc za nečekaně zopakované pozvání do Právnického salónu. Nesmírně si toho vážím a po loňském tématu „Právo a politická korektnost“ kvituji s povděkem, že tady pořád vidím staré známé tváře, ošlehané ze soudních síní i předsíní a větry pražských kavárenských ventilátorů, že se pořád můžeme takto politicky korektně scházet, abychom mohli politicky nekorektně diskutovat, porovnávat naše různé přístupy, postoje, zkušenosti, že nás zatím kvůli našim názorům nikdo nevyslýchá, netrestá, dokonce možná ani nesleduje a neodposlouchává a tajně doufám, že se takto možná sejdeme i příště. Co mě k takto silnému a dramatickému úvodu opravňuje? Probíhající jakobínská Velká protikorupční revoluce s  vysoce normalizačními prvky a faktickým návratem lidí i ducha doby minulé u nás doma? Narůstající  krize postmoderního světa, eroze a faktický  rozpad naší Evropské Unie? Hodnotová, politická, ekonomická a mravní mizérie v našem euroatlantickém prostoru? Naše majoritní neochota, odpor, či strach tyto jevy vůbec pojmenovávat? Obecně pocity deja vú, reminiscence a marnosti? Toto všechno a navíc fakt, že se dnes nacházím zřejmě v posledním českém nezávislém prostředí mě k tomu opravňují. Připomínáte mi totiž čím dál tím víc poslední zelené políčko mezi žlutými lány Agrofertu, poslední Mohykány rozumu mezi zástupy naklonovaných  naprogramovaných kývačů, poslední garanci polistopadového vývoje. BA, asi i na vás si Bradáčová, Ištván a Šlachta už brousí nože. Takže ještě jednou děkuji. A abych vás jenom nechválil, tak vězte, že záštita Andreje Babiše a primátorky Krnáčové mě opravdu pobavila. Asi to ale jinak nejde…
I proto věřím, že se nebude opakovat situace, kterou jsem zažil při slavnostním zahájení Evropského roku rovných příležitostí, 2. dubna 2007, v divadle Archa v Praze, kde jsem v přítomnosti komisaře EU Vladimíra Špidly a mé oblíbené ministryně Džamily Stehlíkové hovořil zhruba o tomtéž, o čem chci hovořit dnes. Po mé třetí větě začaly tlupy zdivočelých sufražetek bučet, což jim vydrželo až do konce, aby v následujících měsících nejrůznější „European gender equality centers“ zavalily Úřad vlády tunami petic, takže je na ÚV musí nepochybně vypořádávat dodnes.
Slovo kvóta znamená stanovený počet, nebo poměr. Známe daňovou kvótu, která vyjadřuje podíl daní na HDP. Známe dovozní kvótu; ta už není zdaleka tak nevinná, protože vyjadřuje administrativní omezení množství určitého dováženého statku, tedy vyšší zisk pro domácího producenta a vyšší cenu pro domácího spotřebitele. Známe kvóty na mléko, které od roku 1984 až do letošního dubna za 31 (u nás za 11) let společně s dotacemi totálně deformovaly ceny mléka v celé Evropě a zničily normální tržní prostředí. Známe tzv. cukerné kvóty, jejichž zločinné zašantročení vedlo k  faktickému ukončení produkce cukru v ČR. Známe kvóty na množství žen v politice, ve vedení firem, nebo z poslední doby migrační kvóty. K těm snad jedinou poznámku. Soudruzi v Bruselu nám zatajili, že kvóty mohou fungovat jen když se zruší Schengen a zavedou státní hranice… Známe ale také kvóty na zemědělské dodávky, které znamenaly na Ukrajině ve 30. letech faktickou genocidu a miliony mrtvých a u nás násilné dokončení kolektivizace. Známe kvóty na členy závodního výboru ROH, kdy bylo předem dáno, že tam musí být jedna žena, bezpartijní, dojička, matka tří dětí. Známe kvóty v Číně, protože politika jednoho dítěte ničím jiným nebyla. Nechci se zabývat jednotlivostmi. V zásadě všechny kvóty jsou pitomé, škodlivé, někdy zločinné, všechny ve jménu páchání dobra.
Celá diskuze o kvótách, diskriminaci, kolektivních právech, rovnosti a solidaritě začíná a končí u komparace se základní univerzální hodnotou a tou je svoboda. Asi každý z vás tuší, co pro mě, pro něj, pro nás svoboda znamená. Já chci ale dnes říct, co pro mě neznamená. Svoboda pro mě určitě neznamená pouhý život v demokracii. Demokracie sama o sobě svobodu nezaručuje. Není ničím víc než systémem většinového hlasování. A když se většina rozhodne, že bude žít v nesvobodě, nebo že omezí svobodu menšiny – samozřejmě v rámci platné ústavy – tak to prostě udělá. Když se většina rozhodne, že ve jménu páchání dobra, nebo třeba pod tlakem zavede povinné kvóty na odběr kosteleckých párků, nebo třeba pro živnostníky povinné zaměstnání jednoho migranta, tak je zavede. Když se většina pod nátlakem a vydíráním prokurátorské mafie rozhodne prosadit polofašistický „protikorupční speciál“, tak to „demokraticky“ prosadí.
Vždyť i v naší Ústavě se vyskytuje tzv. Listina lidských práv a svobod, která sama o sobě zakládá extenzi některých kolektivních práv, tedy pro mne popření individuální svobody. Ani naše Ústava nechrání silně a jednoznačně základní individuální, neodvozená lidská práva. Na život, na soukromí a na ochranu legálně nabytého majetku. Většina nemá vždy pravdu. Dokonce se často mýlí. Většinová rozhodnutí jsou legální, ale ne vždy legitimní. Forma negarantuje obsah. Pouze takové demokratické rozhodnutí, které obstojí v testu obrany svobody, je hodno úcty a mého respektu. Ano, naznačuji tím, že v rámci mého pojetí svobody jsem ochoten nerespektovat většinově prosazené zlo, i kdyby mělo oporu v zákonu. Ano, znamená to, že nemíním respektovat ani takzvanou „společenskou shodu“, pokud neobstojí z pohledu obrany individuální svobody. Bylo velkou chybou, že jsme po listopadu 1989 udělali málo pro to, abychom tyto věci odlišili. V důsledku toho tu vznikl falešný dojem, že na komunismu bylo špatné vlastně jen to, že lidé nemohli hlasovat. A že jakékoli většinové rozhodnutí je automaticky správné a dobré. Ne. Může tomu být i naopak a známe řadu smutných příkladů.
Svobodu pro mě neznamená ani samotný volný trh. Bez volného trhu je svoboda nemyslitelná. Ale trh žádnou institucionální záruku svobody nevytváří. Právě naopak. Sám trh, sám kapitalismus jsou výsledkem staletého působení svobody a mravních pravidel. Bylo další velkou chybou, že jsme po listopadu uvěřili v normotvornou roli trhu, což neznamená, že ji trh parciálně nemá. V důsledku toho jsme zanedbali vytváření institucionálních podmínek pro volný trh, zanedbali jsme vytváření státu práva a přivodili si tak řadu zbytečných zklamání a frustrací. Způsobili jsme zbytečný odpor vůči trhu a opětný příklon k falešným socialistickým floskulím. Trh v tom ale je nevinně. Trh nekrade, trh netuneluje. Kradou a tunelují lidé.
Svobodu pro mě neznamenají ani nezávislá média. Nepochybně platí, že podle existence, či neexistence nezávislých médií poznáme, který režim institucionálně neomezuje, či omezuje svobodu. V tomto porovnání se dnes vracíme zpět. Stejně jako u demokracie záleží i u médií především na obsahu. Svobodná forma ještě nezaručuje skutečnou vnitřní svobodu. Formální nezávislost ještě nevylučuje existenci autocenzury, nebo neformálních „doporučení“. Je úplně jedno, zda si zakazuji, nebo je mi zakazováno psát nepříjemné pravdy, nebo zda si přikazuji, či je mi přikazováno psát nepříjemné lži. Ano, důležitější než formální nezávislost, hra na vyváženost a předstíraná objektivita je pravda. Pravda, za kterou každý redaktor ručí celou svou osobností. Kolik ale máme takových? Trochu jízlivě a současně sebekriticky bych řekl, že přesně tolik, kolik máme takových politiků. Oligarchizace médií a jejich faktické podřízení skupinovým zájmům je dnes jen kousíček od předlistopadové reality.
Takto redukované pojetí svobody a nivelizace jejího významu vede k záplavě skupinových nároků a kolektivních odsouzení, jako dvě strany jedné falešné mince. Noví a noví snílci a falangisti přicházejí s ideálem rovnosti, ať už ve jménu třídním, etnickém, náboženském, genderovém, multikulturálním a volají po skupinovém zvýhodnění, typicky stanovením kvót; noví a noví padouši volají po třídním, rasovém, náboženském a jiném boji, po parciální diskriminaci a skupinovém vyloučení. Jenom v takovém prostředí mohou vládnout a mohou být vyznamenáváni a rehabilitováni zločinci, které tak snad mohu označit, pokud budu odmítat kolektivní vinu a přitom vezmu komunismus jako zločinný režim dle dikce zákona.
Svoboda vždy vychází od jednotlivce. Bez osobní svobody nelze vůbec usilovat o nějakou rovnost příležitostí. Protikladem je kolektivní právo, kolektivní zvýhodnění, kolektivní diskriminace. Třeba trestní odpovědnost firem. Zárukou rovnosti příležitostí není žádná “dobře míněná” snaha narovnat nenarovnatelné. Páchání dobra. Žádná „pozitivní diskriminace“. To je samozřejmě klasický oxymorón. Jako „ohlušující ticho“, nebo „příjemný výprask“. I když, proč ne, že? Zárukou rovnosti příležitostí je vláda práva a neosobních pravidel. Občanská individuální práva jsou proto vždy důležitější než práva skupinová. Tento typ záruk musí právo a justice vymáhat a garantovat. Nikoli náhodou je nejméně skutečné rovnosti příležitostí tam, kde se stát i pod tlakem nejvíce angažuje ve jménu takzvané ochrany znevýhodněných skupin. Tato skupinová ochrana pak přes všechnu snahu fakticky vede ke skupinové diskriminaci. Vidíme to u žen, důchodců, studentů, Romů.
V tomto smyslu byla prorocká slova amerického novináře, autora inspirativní knihy Ekonomie v jedné lekci Henryho Hazlitta: “Budeme-li se pokoušet manipulovat ekonomiku ve prospěch nějaké skupiny nebo třídy, poškodíme nebo zničíme další skupiny, včetně členů samotné skupiny, v jejíž prospěch jsme se pokoušeli ekonomiku řídit. Ekonomika musí fungovat ve prospěch všech.”
Tím se konečně dostávám k tomu, co pro mě opravdu znamená svoboda. Svoboda nikoli jen jako institucionální předpoklad. Jakkoli jsou politické svobody, občanské svobody a svoboda slova zásadními stavebními prvky svobody, není to ještě svoboda sama. Svoboda je vnitřní stav. Stav mysli, nebo duše, chcete-li. Svoboda je naše svobodná vůle. Tato svoboda je ta nejvyšší, nezrušitelná hodnota. Každý z nás má proto svobodu rozhodnutí. A podle toho, jak ji každý z nás uplatňuje, vypadá celá společnost. Svobodnou společnost nedělají ani svobodné instituce. Bez vnitřní svobody zůstane sebelepší společenská stavba prázdnou skořápkou a dříve či později se zhroutí do nějaké podoby totality, či autoritativního režimu. Nebo přinejmenším do karikatury demokracie, která je arénou populismu a demagogie, kde silnější válcují slabší, většina menšinu, nebo naopak, kde vládne strach a kde lidé nevěří v právo. Jako dnes, kdy u nás ve jménu Velké protikorupční revoluce začíná vládnout syndikát oligarchie, prokurátorů a normalizátorů. Takže k té svobodě přidejme odpovědnost. Odpovědnost nemlčet. Americký prezident a jeden z otců zakladatelů Thomas Jefferson, to vyjádřil naprosto přesně: „Vše, co potřebuje tyranie, aby získala pevnou půdu pod nohama, je, když lidé dobré vůle zůstanou zticha.“
Závěrem snad jediné. Nejvíce zla bylo v dějinách spácháno ve jménu nějaké nepřirozené, umělé hodnoty, ve jménu dobra, ve jménu rovnosti. Ve jménu všeobjímající pozitivní ideologie. Tisíce masových hrobů! Nevěřím na páchání dobra a doporučuji i vám, abyste byli ve své praxi v tomto smyslu opatrní. Abyste se bránili extenzi kolektivních práv, abyste naopak hájili práva individuální a aspoň takto, chladně a neosobně bránili řád, pravidla a zvyklosti staré jako je tento svět.
Děkuji za pozornost

POMÁHAT A CHRÁNIT

ECHO24, 14. dubna 2016
Když jsem v poslední textu na ECHO24 – “Jsme ve válce. Chce to akci, ne kecy” popisoval pravděpodobné chování nemocných mocných tohoto světa v reakci na teroristické útoky v Bruselu, vůbec jsem netušil, jak mrazivě přesně jsem situaci odhadl. “Naše vlády zneužijí této situace pro další omezení svých občanů.  Budou nás kontrolovat na každém kroku, ve dne v noci, všude”, napsal jsem.
A pak jsem zahlédl černého policajta s neprůstřelnou vestou a baretem a jeho zelené dvojče s rukou výhružně položenou na samopalu, jak se motají kolem metra Hradčanská. Hned jsem se cítil bezpečněji. Mimoděk jsem si vzpomněl na nedávný podobný obrázek z našich ulic – příslušník SNB s kolegou v civilu, který měl na rukávu pásku PS-VB. Většinou je vedl pes. Součtové IQ měli 200, z toho pes mírně přes 100. Jeden uměl číst, druhý psát, pes telefonovat. Drze se motali po ulicích, kontrolovali občanky, děsili už tak ustrašené spoluobčany a ruku v ruce pod prapory revoluce chránili náš klid na práci před narušiteli, zaprodanci a ztroskotanci. Pomáhali chránit naši socialistickou budoucnost.
Nikdy bych takto nejapně nežertoval, kdybych nezažil ve dvou dnech následující příhody. Před vstupem do metra prodává knihy podivný, ale zcela jistě ne nebezpečný pán. Knihy na provizorních policích jsou zaprášené, těžce bych si tam vybral, ale prodávající je docela příjemný a není agresivní. Je dokonce možné, že na „podomní“ prodej nemá povolení. Možná, že je to skrytá žebrota. Kde ale vzali ti dva, kteří nás mají chránit před zvýšeným rizikem teroristického útoku drzost jej kontrolovat a šikanovat, to opravdu nechápu. Já sice vnímám nárůst nervozity a bezmoc mocných, ale nestojím o omezování osobní svobody a zneužití této situace.
Dnes jsem zažil druhý díl tohoto nového seriálu „Přitáhneme šrouby“. Na Hradčanské jsou tři přechody se světly. Nejsou synchronizovány. Když projdete střední, tramvajový pás, blikne vám červená, ale auta jsou nejblíž Na Špejcharu. Máte asi minutu na překonání čtyř metrů. Na čerstvě zjeveného rudého panáka na semaforu probíhá dívenka. Neměla by. Nicméně, riziko nula. Soudruh příslušník, zodpovědný za identifikaci arabské ženy omotané semtexem, reaguje promptně. Ne domluva, ne varování. „To máte volné dva litry?“, řve na vystrašenou a provinilou delikventku. Sprostě, hrubě. Teroristi se třepou strachem. Dívenka taky. Bezpečí mé a mých spoluobčanů je zase zachráněno.
Takže ne pomáhat a chránit. Šikanovat a škodit! Poslanci schválili cenzuru internetu. Odposlechy narůstají geometrickou řadou. Policie chránila agresivní cizince s rudými vlajkami proti českým občanům. Prezident republiky pochválil tyto hrdinné ochránce pořádku slovy: „Váš nevděčný úděl často spočívá v tom, že bráníte projevu duševně nenormálních lidí, a v tom jste tak trochu podobní psychiatrům.“ Agenti vstoupili na akademickou půdu s cílem narušit svobodu projevu. Prezident Zeman navrhuje znárodnění OKD. Ministerstvo financí se snaží získat nezákonně získané důvěrné informace. Ministr spravedlnosti chce vytvořením protikorupčního speciálu postavit část prokuratury mimo kontrolu. Nově vytvořená Pomocná stráž pro boj s terorizmem terorizuje vlastní občany.
Až vám zase tihle lidé nabídnou, že vám budou pomáhat a že vás budou chránit, tak se prosím aspoň na tři pikosekundy zamyslete.

KAM SE ZTRATILA PRAVICE?

Tabletový týdeník Dotyk, duben 2016
Co se to děje v ODS? Bylo mi žinantní odpovídat na tuto Dotykem položenou a pro mě citlivou a osobní otázku. Příčiny problémů pravicových stran se přece netýkají pouze ODS, pouze české nebo pouze evropské pravice. Druhým důvodem byla samozřejmě obava z nařčení, že jsem si se stranou, kterou jsem 8 let vedl, vyřizoval účty a hojil staré rány. Navíc mám pocit, že jsem k tomu už mnoho řekl a napsal (Páteční výzva z 13. 4. 2012). Pravdou je, že oslabování pravice je jevem obecným a viditelným. Přes všechna specifika a rozdíly v pojetí anglosaské a kontinentální politiky se dají hlavní příčiny identifikovat a zobecnit.  Dříve jsem žertoval, že zatímco v anglosaském systému konkurenční demokracie dvou stran se rozhodují voliči mezi soft right a hard right, v kontinentální Evropě mají na výběr soft left a hard left. To se změnilo. K horšímu.
Možná by otázka měla být položena jinak? Co se děje se standardní pravo-levou politikou a obecně se soutěží politických stran, a to jak v systému dvou stran, tak v systému s mnoha stranami? Kam se vytratila ideologie? Neztratila se tak trochu i levice? Chytřejší lidé než já už to dávno popsali. U nás třeba v roce 2012 Benjamin Kuras v knize Soumrak bílého muže, nebo  v roce 2011 Milan Zelený v textu Soumrak stranické demokracie: Konec ideologie a přímá volba. Z cizojazyčných je to určitě Budoucnost svobody Fareeda Zakarii. To neznamená, že s nimi ve všem souhlasím.
Ekonomická teorie popisuje poslední dekády a soumrak ideologií na příkladu náměstí. Představme si náměstí, u jehož stran proti sobě  jsou dva stánky. Náměstím proudí lidé zprava k Petrovu vpravo umístěnému modrému stánku, zleva k Bohušovu protilehlému oranžovému stánku. Petr i Bohuš prodávají pirožky. Lidem proudícím z pravých rohů se nevyplatí nakupovat pirožky na druhé straně náměstí a naopak. Bohuš posune stánek více ke středu, doufaje, že některým lidem z druhé poloviny náměstí se vyplatí přejít k němu, na „jeho“ polovinu. Petr není blbec. Posune svůj stánek ještě více ke středu než Bohuš. Výsledkem jejich souboje o zákazníky ve středu jsou nové stánky při stranách, které získaly zákazníky, jimž se z rohu již nechtělo chodit až doprostřed náměstí. Hnědé, černé, rudé a duhové stánky rostou po stranách náměstí jak houby po dešti. Petr a Bohuš ve svém zápase o zákazníka tak trochu zapomněli na kvalitu pirožků a na to, že zákazník chce i něco více než jen pořád dokola pirožky. Paralela s politickou scénou je nasnadě. Zákazník se chová racionálně, ale i iracionálně a Petrovi a Bohušovi klientela viditelně ubyla. Proč Bohušovi méně?
Dochází k radikalizaci politické scény a nárůstu populismu, což vede k posilování nesystémových stran na úkor standardní levice, ale určitě daleko více pravice. S růstem míry přerozdělování a rozsahu sociálního státu se zvyšuje počet neaktivních lidí drogově závislých na státu, na jeho mzdách, důchodech, sociálních dávkách, zakázkách, dotacích. U nás to je určitě přes 60-70% populace. Ti volí přirozeně levici a populisty. Sociální stát a nárůst lidí na něm závislých tak přináší pohyb voliče mediána směrem doleva. Za program, se kterým „pravicová“ Merkelová vyhrála poslední volby v Německu, by se „levicový“ Schröder, který v roce 2005 prosadil tzv. Hartz IV, nepochybně styděl. Posun je zřetelný. Speciálně v Evropě už žádná klasická pravicová strana nevládne. Toryové se svým ekologickým programem patří někam do dřívějšího středu. Levici začínají vytěsňovat ještě radikálnější, ještě populističtější a po chybách v migrační a multikulturální politice i nacionálnější formace. Pravice se dnes posunuje většinou spíše do nacionální roviny. Z vládních stran jsou typickými představiteli Orbanův Fidezs – konzervativní, národně orientovaná středová strana a Kaczynského Prawo i sprawiedliwość – křesťansko-sociální, nacionální strana. Ani v jednom případě se tedy nejedná o klasické liberálně-konzervativní formace.
Demokratické reformy posledních dekád (pozitivní diskriminace, politická korektnost) fakticky vedly k nadvládě menšin. Státy ovládají organizované zájmové skupiny – lobbisté, aktivisté a státem podporované nevládní organizace. Růst těchto zájmových skupin připravil vlády o akceschopnost. Vlády jsou směrem k veřejnosti logicky prezentovány jako neúspěšné. Ani pravici se nedařilo dostatečně realizovat reformy, omezovat vládní dotace, rušit nepotřebné vládní programy a snižovat vládní výdaje. Politiku začaly ovládat zájmové skupiny a korporace. Korporace, ať už jsou státní, nebo součástí nějaké oligarchické struktury dobývají rentu pomocí státních regulací, dotací, subvencí, byrokratických zásahů. Lidu je předkládán náhradní viník situace: zkorumpovaný politik, případně úředník. Lid tomu věří…
Občany, kromě živnostníků přestaly zajímat daně. Vzhledem k počtu lidí závislých na nějaké formě státního příspěvku vyžadují vyšší mzdy, důchody, dávky, dotace a zároveň požadují zlepšit služby. Při tak vysoké míře přerozdělování chtějí nulovou korupci. Je to kvadratura kruhu. Vede to k nárůstu populismu a nahrává to znovu zájmovým skupinám a oligarchům. Z party chytrých bolševiků, estébáků, svazáků, PZkářů a úspěšných privatizérů vznikla nová česká elita – nová třída magnátů. Tyto nové vyšší vrstvy byly ovšem osvobozeny od sebemenšího pocitu zodpovědnosti. My od nich očekáváme málo a oni nás také proto jen málokdy zklamou… Elity selhávají a mizí! Dochází postupně k přechodu od demokracie k plutokratické oligarchii a vede to k dalšímu nárůstu nedůvěry občanů ke standardním stranám a mechanismům. Naskakují na každou blbost, která se objeví. Odklon od standardního rozdělení politické scény je evidentní. Nastává tedy soumrak politických stran. Myšleno klasických, vycházejících z nějaké ideologie – socialisti, liberálové, konzervativci. V důsledku změn volebních systémů a možnosti ovlivnit pořadí na kandidátce se ze stranických organizací stávají postupně pouze skořápky. A čím více politické strany upadají, tím více se stává prostředkem k vysokému volenému místu bohatství a popularita. A tak se politické strany stávají vlastně politickými firmami.
Demokratizace tak vede ke komercionalizaci a marketizaci. Nejen politiky, ale i médií, auditorství, všeho. Z hlídacích psů (média, auditoři) se stali domácí mazlíčci. U nás došlo mimochodem k totálnímu ovládnutí médií několika skupinami! Komercionalizace vede postupně k centralizaci. Demokracie se tak ocitá tváři v tvář krizi legitimity, která ji může ochromit. Finanční krize, krize měnové unie, migrační selhání a nesmyslné chování evropských elit problém multiplikují. Objevují a vracejí se chytráci, kteří viní demokracii a liberální kapitalismus ze všech problémů dneška a nabízejí  nejistým voličům alternativy.
Co s tím?  Je to jednoduché napsat, složité realizovat. Návrat ideologií, návrat politické soutěže, návrat elit, návrat liberálního kapitalismu, návrat zastupitelské demokracie, návrat selského rozumu a starých cností. Ve své nové knize píši: „Co se s tím  dá dělat? Zpátky na stromy a asi i na matrace. Pravicové strany musí znovu oslovit hokynáře v naší ulici, lidi preferující svobodu, mládež a zbytky rozumu u těch ostatních. Socialisté musí pochopit, že asistují opakovaně u historického zlomu a nesmí se zachovat jako před 70 lety.“ Pravdou je, že při pohledu na svět, EU a naši zemi mám pocit déjà vu a mrazení v zádech.
[spritesfeed]