Vyberte téma, které Vás zajímá

Světoví politici

ANGELA MERKEL – DIE TANTE ODER DIE KAISERIN?

Tabletový týdeník Dotyk
V knize Jiřího F. Potužníka Sto dní v čele Evropy jsem uvedl: „Nevím, jestli je to tím, že je žena; nevím, jestli je to tím, že je z Východu; nevím, jestli je to proto, že je konzervativní a už vůbec nevím, kdy naposled měli k sobě český a německý politik tak blízko. Pravdou je, že nám s Angelou se to podařilo“. Asi žádný český politik neměl k Angele Merkel tak osobní vztah a asi nikdo se s ní nepotkal tolikrát jako já. Přesto nemohu říci, že ji znám dobře.
Jaká je Angela Merkel? Začínala podobně jako já – podceňovaná náhražka silného vůdce po jeho vynuceném odchodu. Na rozdíl ode mne však CDU zcela ovládla a všechny soupeře po cestě vytěsnila. Jako „Ossis“ je přirozeně skeptická; jako dcera protestantského pastora v NDR věděla, že musí být lepší, než ostatní, takže je pracovitá a odhodlaná; jako vědkyně je trpělivá a cílevědomá; jako křesťanská demokratka preferuje křesťanské hodnoty a otevřenost vůči světu; v ekonomických otázkách je luteránsky obezřetná; jako politička vyznává víc pragmatismus, než ideologii a ve svých rozhodnutích je ochotna jít až na hranu cynismu. Připomíná v nadsázce Jaromíra Jágra. Ten je pro hokej ochoten obětovat vše. Angela má taky „jen“ svou politiku.
Přesto, že je dnes populární do ní kopat a popravdě ani já s ní v řadě věcí nesouhlasím, je to dnes nejkonzistentnější, nejpragmatičtější a nejčitelnější evropský lídr. A dosud taky nejmocnější. To se odvažuji tvrdit přes všechny výhrady, které k ní mám a přesto, že mi přestala brát mobil…
Čím více analyzuji její postoje a kroky, tím k ní mám větší respekt. Angelu zajímá primárně Německo. Jde jí v zásadě pouze o vztah s Ruskem a silové rozdělení vzájemných pozic, či kooperace tam, kde je to výhodné – typickým příkladem je Nord Stream II. Její politika připomíná Evropský koncert bez Rakouska, s oslabenou vazbou na UK a vynuceným „přátelstvím“ s Francií. Celou slavnou EU věnovala jako hračku svým domácím soupeřům typu Schulze, čímž se jich elegantně zbavila. U Poláků provedla krátkodobou, výhodnou investici – koupila si Tuska. Co se týče uprchlíků – dobře si spočítala, že v první vlně je alespoň část těch “slušnějších – autentických”. Další vlny už budou jen obří malér. A drahá Angela vyslyší hlas svých občanů i vnitrostranických kritiků, zvláště po excesech posledních dnů, uzavře náruč i hranice, sto tisíc těch nejhorších vyhostí a řekne milá Itálie, milé Řecko, milá EU, my si jich už vzali milión, zbytek je jen a jen váš. Kdyby jí, nedej Bože, zase něčím naštval Vladimír Vladimirovič, zblbne celou EU a vyhlásí nové sankce. Díky této politice může klidně vyhrát i počtvrté.
A co my? My jsme malí a směšní, ovlivnění národoveckým strachem z Germánů, neschopní se vyrovnat s vlastní minulostí, včetně odsunu a dodnes, po několika generacích Němcům odpustit, takticky lavírujeme mezi několika pozicemi, hrajeme si na Slovany a zníme mnoha hlasy. Je to takový chorál hlupců. A zase nebudeme nikoho zajímat, budeme doufat, že nás nechají na pokoji a důležití budeme jen sami pro sebe.
Angela Merkel není žádná teta, je to rozený vůdce! A já, pokud si budu muset vybrat, jestli žít ve Svazové republice Euroasijského svazu, nebo v 17. Spolkové zemi Německa, zvolím přes všechna negativa to druhé. Asi nejen kvůli Angele, ale  určitě taky.

ČLOVĚK ŠIMON PEREZ

ECHO24, 28. září 2016
Nejsem povolán, abych psal nekrolog nebo laudatio na člověka, jehož odchod přijede uctít a jeho památce se poklonit celá světová politická, náboženská a společenská elita, který patří svým životem, významem i odkazem k velikánům naší doby a jehož snem přesto „nebylo být prezidentem, ale stát se pastýřem nebo básníkem hvězd“. Dovolte mi nicméně krátké zamyšlení, na které snad jako jeho obdivovatel – který se s ním relativně často neformálně i formálně potkával a mohl se tak dotknout jeho „jasně svítící hvězdy“ – právo mám.
Začnu podobenstvím, kterým mi čekání na budoucího prezidenta Perese krátil telavivský rabín, účastník naší společné večeře. Šimon Peres má cestovat do Indie. Sonja, jeho žena mu říká: „Šimone, v Indii jsou skvělí krejčí, nechala jsem Ti střihnout na oblek. V tomhle už nemůžeš chodit! Vyjde i na vestičku“. Šimon volá z Indie: „Sonjo, té látky je málo; na vestičku nevyjde“. „Přivez to zpět; to není možné“, reaguje Sonja. Doma látku přeměří, ale látky je dost! Šimon záhy letí do Londýna, tam jsou taky výborní krejčí, zkusí to a volá znovu domů: „Nevím, jak je to možné, ale na tu vestičku prostě nevyjde…“. Vrátí se a doma přeměřením zjistí, že je látky skutečně dost. Čekal jsem netrpělivě na pointu, která byla překvapivá. Šimon Peres je venku větší než doma! My bychom tomu měli porozumět. Náš Šimon Peres se přece jmenoval Václav Havel. Taky nebyl, i pro svoje skutečné či domnělé chyby doma prorokem, ale v zahraničí byl ctěn a uznáván bez výhrad.
Peres celý život inkasoval politické prohry, které by jiného dávno odradily. Znepřátelil si bývalé souputníky a přátele, přistupoval na neuvěřitelné a bolestné kompromisy, byl nařčen i z intrikánství a ze „špinavých triků“. Byl ale taky dvakrát premiérem, členem dvanácti vlád a nakonec i prezidentem. Z ultraortodoxního judaisty, přes naivního marxistu, levicového sionistu, člena Hagany a válečníka se stal později centristou, emisarem míru a neúnavným hledačem mírového uspořádání v regionu. To mu ale přesto nebránilo, aby prohlásil, že „íránské snahy získat jaderné zbraně by měly celý svět probudit z pokojného spánku.“ V rozhovoru v roce 2006 dokonce poznamenal, že „íránský prezident by neměl zapomínat na to, že Írán může být rovněž vymazán z mapy.“ Jaký tedy byl Šimon Peres?
Všichni, kdo budou popisovat jeho život se budou velmi složitě vyrovnávat se všemi peripetiemi jeho bohatého života. Budou psát o tom, jak se z jestřába stala holubice, jak se z jaderného průkopníka změnil v šampióna míru. On sám v tom ale neviděl žádný rozpor. Říkával: „Vždy jsem byl jestřábem v momentě, kdy Izraeli hrozilo nebezpečí. Když vás chtějí zabít, stanete se jestřábem. Když s vámi chce někdo uzavřít mír, jste holubice. Je to jednoduché.” V osobních diskuzích, které jsem s ním vedl bylo znát obrovské zaujetí pro to, co dělá, sebezničující úsilí zabezpečit Státu Izrael mír, velký respekt ke znalostem, technologiím a značná skepse k řešením, se kterými tu a tam přicházely mocnosti. Jednou mimoděk pronesl: „Víš, já vím že politici ten palestinsko-izraelský konflikt nevyřeší. Dílem proto, že v to nevěří a dílem proto, že na tom nemají zájem. Jediným řešením pro region je business. Znáš to? Kde se obchoduje, tam se neválčí. A vyřeší to i sociální nerovnosti“. Přesto neúnavně a někdy bezhlavě do každé, sebemenší změnou vyvolané skulinky vskočil, do každých pootevřených dveří strčil nohu, každou otevřenou příležitost chtěl využít. S jediným cílem. Vytvořit z Izraele místo pro život, zemi pro lidi žijící bezpečně a v míru. Lidi, to byl ten hnací motor, který mu dával sílu, trpělivost a odvahu. Jeho vize tak byla prostá.
Nepřekvapivě. To vize bývají. Nikdy se ale této vize nevzdal!
Ano, Šimon Peres byl ze všeho nejvíce Člověkem. Píši to s velkým Č, čímž naznačuji, že je v tom něco víc. Něco, co v nás zůstává, co nás motivuje, s čím se poměřujeme, co obdivujeme. To všechno dělá z Šimona Perese osobnost s přesahem a odkazem, osobnost následováníhodnou, etalon a vzor, jednu z velkých postav historie. A z jeho odchodu epizodu, kterou Člověk Šimon Peres trvalou přítomností v našich srdcích a hlavách hravě překonává. Je tu s námi dál.

DOPIS JOSEFU MAŠÍNOVI K 85. NAROZENINÁM

Praha, 8. března 2017
Vážený pane Mašíne,
Přesto, že už nejsem v aktivní politice a nesleduji vše tak detailně jako dříve, Vaše jubileum mi naštěstí neuteklo. Vyčítal bych si to. Při množství dětí a vnuků a mé neschopnosti pamatovat si data narození všech, se to stát klidně mohlo 🙂
Mrzí mě, že z důvodu, kterému oba rozumíme, neslavíte narozeniny se svou sestrou v Česku, ale ve svém druhém domově v Americe. To mě vede logicky (ještě před tím než Vám popřeji), ke krátkému zastavení u doby, kdy jsme se ve Washingtonu potkali, kdy se naše životní cesty protnuly, aby se, ani ne tak časově a prostorově, ale nepochybně mentálně a hodnotově ubíraly od té chvíle paralelně, ve stejném řečišti, ve stejném vektorovém paprsku. Vážím si té chvíle, jsem hrdý na to, že jsem Vás mohl potkat a možná trošičku přispět k otevření debaty o hrdinství Vás, Radka, Milana a celé skupiny. Nešlo mi ani tak o moji soukromou radost, ani o to, že jsem byl zrovna v pozici, kdy jsem Vám vzdát hold mohl. Popravdě bylo pro mne (a jsem přesvědčen, že i pro Vás)  daleko důležitější než Vaše vyznamenání, naplnit základní cíl – otevření pro Čechy bolestné, nechtěné a kontroverzní debaty o oprávněnosti, míře a formě boje proti bolševickému totalitnímu režimu, debaty o morálních imperativech a nutnosti pozvednout proti tyranovi zbraň, debaty o tzv. Třetím odboji.
Nepochybně jsme oba nečekali pouze na tuto debatu, ale primárně na její výsledky. Určitě se můžeme oba cítit zklamáni průběhem a úrovní diskuze, mírou rezistence komunistických pohrobků, nezájmem veřejnosti a urážlivými útoky. Chtěl bych Vás ale ubezpečit, že toho nelituji a chci Vás poprosit, abyste ani Vy nebyl výsledkem tak zklamán, jak se nabízí. Vím, čemu jste zasvětil celý svůj život a rozumím pocitům marnosti nad stavem české společnosti. Prosím nezoufejte. Nesmíme se vzdát.  Jak řekl Edmund Burke: „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“ Možná, že jsme oba čekali lepší výsledek přes naše pochybnosti o rychlé změně myšlení české veřejnosti, o její preferenci svobody a nutnosti ji chránit a pěstovat. Chtěl bych Vám poděkovat, že svým osobním příkladem ukazujete cestu, nastavujete vysokou laťku hodnou následování a jste dnes etalonem pro celou svobodomyslnou a svobodu ochraňující část české společnosti. A není malá. Věřte mi! Věřte i všem těm lidem, kteří ve Vás vidí vzory, které jste inspirovali a kteří budou ve Vašem díle, obraně svobody pokračovat.
Přeji Vám ke kulatinám hodně zdraví, optimismu a víry. Přeji Vám radost z Vašich blízkých. Přeji Vám boží požehnání.
S úctou Váš
Mirek Topolánek
[spritesfeed]