Vyberte téma, které Vás zajímá

Migrace a politický islám

MIGRACE? HLAVOU, NE SRDCEM!

Tabletový týdeník Dotyk 21/2015, květen 2015
K migraci se konjunkturálně vyjadřuje kdekdo. I u nás, kde se dlouhodobě tváříme, že se nás netýká. Od Miloše Zemana, který se veze na populistické vlně obecné nevzdělanosti a přízemnosti Čechů a hází do jednoho pytle Araby, Turky, Peršany, Azery i Kurdy a každý muslim je pro něj synonymem teroristy, přes Tomio Okamuru, který už sice nikoho nezajímá, ale přesto nalézá latentně rasistické posluchače i ve střední třídě, až po obvyklé zahraničně politické nenázory Andreje Babiše, které alibistické a zapouzdřené Čechy reprezentují snad nejvíce.
Je ale zbytečné přemlouvat hasiče, ať se v předsíni přezouvají, když hoří celý dům. Evropa se po dekádách uměle podporovaného multikulturalismu probudila ze sladkého snu a po posledním útoku islámských fundamentalistů na redakci Charlie Hebdo se zamysleli (bohužel ne hlavou a ne nad sebou) dokonce i  „politicky korektní“ evropské elity. Pozdě!
Proč? Nejlépe to asi vyjádřil libyjský diktátor Muammar al-Kaddáfí: “Proč umírat za islám? Nepotřebujeme už teroristy, ani sebevražedné atentátníky. Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek roků na islámský kontinent.” Pro sekularizované Čechy navíc platí výrok Friedricha Nietzscheho: “Žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme…”.
Rozpor mezi liberalismem, humanismem a univerzálními hodnotami na jedné straně a rizikem nekontrolované migrace, náboženskou netolerancí a nerespektováním pravidel na straně druhé brilantně demonstroval před lety ve svém vystoupení v ČNB liberální italský ekonom Antonio Martino. „Jako člen Montpelerinské společnosti jsem absolutním zastáncem volného pracovního trhu. Imigranti práci neberou, naopak přinášejí. Takové společnosti bohatnou. Nicméně, jako ministr obrany v Berlusconiho vládě, se svými carabiniery zodpovědný mimo jiné i za bezpečnost občanů, jsem zásadně proti“, řekl. Pravdou ale je, že my nejsme ani tak liberální, ani tak humanističtí a tolerantní a nejvyšší hodnotou pro nás není svoboda, ale kus žvance ze supermarketu, klídeček, pivíčko a chcíplá sousedova koza.
Jsou ale i jiné pohledy. Začátkem devadesátých let jsem cestoval s báglem po Francii a když mě po týdnu vypakovali z kempu u Paříže, strávil jsem jednu noc na Gare de Paris-Nord. Vedle sebe nás tam na karimatkách spalo asi deset. Přichází černoch s dredy a ptá se mě, kde je voda. Lámanou angličtinou vysvětluji, jak se dostane na toaletu. Vedle mne ležící Kanaďan bez řečí, v polospánku podává nově příchozímu klukovi láhev s vodou. Přirozeně, bez křeče, bez přehrávání. Záviděl jsem mu. Střih. Někde v Praze žije Libanonec, říkejme mu třeba Ahmed. Má českou ženu, dvě děti, poctivou práci, ve které tráví 15 hodin denně. Musel překonat nedůvěru, šikanu ze strany úřadů, jazykové i kulturní bariery. Respektuje, byť muslim, naše zvyky, tradice, křesťanské svátky. Není však šťastný. Jeho děti, i pod dojmem mediální hysterie se za něj stydí. Nevím, koho je mi líto víc.
Co s tím? Na to neexistuje snadná odpověď, protože se evidentně nacházíme za bodem zvratu.
Dovoluji si pojmenovat pár bodů, které rámují můj názor na celou věc:
1.Ženevská konvence nás zavazuje přijímat uprchlíky politické, ne už ekonomické. Tuto povinnost jsme měli dávno před Lisabonskou smlouvou. To není záležitost veřejné diskuse.
2. Umíme definovat, o jaké migranty se nyní vlastně jedná? Dokáže to někdo vůbec rozdělit? Jestli ano, pak je to zdánlivě jednoduché: tzv. ekonomické migranty vrátit! Ale kam? V Libyi čeká na břehu Středozemního moře milion lidí z celé Afriky. Z větší části jsou obětmi překupníků s lidmi. Je to mimochodem jeden z absurdních důsledků “revoluce” v severní Africe. Brána do Evropy otevřena. Jak příjemné a komfortní z tohoto pohledu pro Evropu bylo, když sever Afriky pro nás kontrolovali a ohlídali – ano, částečně i za naše peníze – “diktátoři”…. Evropa není povinna ve jménu humanity podporovat tento odporný obchod. Naopak je, ve jménu humanity, povinna udělat maximum proti němu. Včetně nasazení vojenské síly. Středozemní moře se nesmí stát masovým hrobem! Je ochotna česká veřejnost posílat své syny do „cizí“ války? To by nemělo být součástí veřejné diskuse, ale zahraniční a bezpečnostní doktríny země.
3. Jsme povinni ty uprchlíky, které přijmeme (představuji si třeba křesťany ze země, kterou ovládla Boko Haram), navěky hostit na náš účet? Určitě ne a bylo by to to nejhorší, co bychom mohli pro sebe i pro ně udělat. Víme, co s nimi? Máme pro ně práci? Máme učitele pro jejich děti? Určitě ano. Dokážeme si představit, že by mohli být pro Evropu přínosem? V jakém smyslu? I tady si myslím, že ano. Stát Izrael přijal velké množství “Židů” z Etiopie, odvozujících svůj původ od krále Šalamouna. Dělají sice podřadnou práci, ale zatím snad nepředstavují  zásadní riziko. To je nepochybně záležitost pro veřejnou diskusi. Spíš ale ve smyslu, co mohu udělat pro jejich integraci. Pár hodin týdně pracovat jako dobrovolník. Učit nějakou mámu nebo bábu vařit z českých potravin apod. Číst jejich dětem pohádku O Popelce. Vyřizovat na úřadech povolení pro Etiopskou kavárnu.
4. Do budoucnosti to bude obrovské, neúnosné a nezvladatelné bezpečnostní riziko. Import teroristů. Vznik ghet. Přijímání uprchlíků, neschopných a neochotných se integrovat. Zdravotní a epidemiologické riziko. Při milionovém počtu uprchlíků jistě nezanedbatelné. Toto není záležitost veřejné diskuse. Od toho si platíme represivní a jiné složky. Ať přestanou šmejdit po našich ložnicích a ukájet se intimními odposlechy a starají se o naši bezpečnost!
5. Jak by se měla zachovat Česká republika? Mnout si ruce, že neleží u Středozemního moře a nechat to vyžrat Itálii a Řecko? Nebo si sem nechat soudruhem Schulzem poslat tisícovku potenciálních teroristů? To jsou dva extrémy. Podle mne není selháním celé Evropy říct: nezlobte se, milion vás opravdu nepřijmeme, není to v našich silách a není to  naše povinnost. Přerozdělovací kvóty jsou samozřejmě tím absolutně nejhorším řešením, které jen nahraje xenofobům, rasistům a různé jiné pakáži. Špatné bude, když se na tom Evropa rozdělí. Pak se zruší Schengen a zpohodlnělá veřejnost bude křičet.
6. Nejsem první, kdo si myslí, že cestou je určitý návrat, chcete-li neokolonizace. Dovoluje řešit problém v místě vzniku. Mimochodem, jen tam existuje potenciální řešení. Umožňuje to mimo jiné vybudování azylových úřadoven EU přímo ve žhavých ohniscích v Africe a na Blízkém Východě. Problém už dávno přerostl schopnosti EU se s ním vyrovnat a musí být posunut na úroveň OSN, aby tato organizace vůbec naplňovala svůj smysl existence.
7. Významným způsobem musíme zpřísnit dohled a ostře rozlišit pracovní povolení, povolení k pobytu a občanství, s výrazně integračními prvky, na hraně diskvalifikace a restrikce a prosazovat totéž i v Schengenu. Nedodržuješ pravidla? Běž, odkud jsi přišel. Chceš mýt na Paddingtonu záchody? Asfaltovat Dé jedničku? Sbírat v Normandii jablka? Být tu, dokud bude práce?  Pak vítej. Chceš se válet před centrem pro uprchlíky, brát dávky, chodit hekat do mešity a dealovat herák? Pak se seber a vypadni. Tady žádný pseudohumanismus není na místě! To ovšem současně znamená, že je třeba ostrakizovat všechny domácí, kdo neoprávněně čerpají sociální dávky, kdo se pohodlně houpají v naší sociální síti, protože nemůžeme na nově příchozí uplatňovat jiný metr. To se našim socialistům moc líbit nebude. Ostatně, je to jejich elektorát.
Nemám pocit, že bych do diskuze přinesl něco převratného. Dokonce za řešení ani nenesu žádnou odpovědnost. Mám odpovědnost především za sebe a své blízké. Nicméně, mám navíc minimálně odpovědnost občanskou. Chci v této zemi žít, umožnit totéž svým dětem a při pohledu do zrcadla se významně nestydět. Je-li totiž ohrožena svoboda a hodnoty mé země, je tím ohrožena i svoboda má.

JE SCHENGEN MRTEV?

Prosinec 2015 – Tabletový týdeník Dotyk
Jistěže je. Je to nicméně pouze začátek (asociace na metalové album „The death is just a beginning“). Teď se rizika týkají i nás. Jsme účastníky zájezdu. Není to jen „zase někde něco“ v TV zprávách, ale konkrétní hrozba u nás v Horní Dolní. Tak moc se přitom chceme všem zalíbit a zavrtávat se do tolika světových zadků. Přesto zažíváme „střet civilizací“ na vlastní kůži. Česko sice nikoho nezajímá, dokonce ani migranty, i tak otázky migrace rozdělují společnost a dávají vyniknout nebezpečným hlupákům a populistům. Kdekdo se stal přes noc expertem na korán, na islámský terorismus, surfuje na protimigrační vlně a vyvolává obavy a nenávist. Ano, mají k nám dorazit barbaři… Tím nechci zlehčovat rizika.
Dávat do přímé souvislosti migrační vlnu a terorismus je ale při dnešní míře islámské penetrace evropské společnosti téměř směšné. Nádory a jejich metastáze tu byly již před tím. Terorismus má pouze vyvolat destrukci, strach a změnu chování, což se nepřekvapivě daří. Teroristické, strach vyvolávající útoky; tisíciletá, nezastavitelná vlna uprchlíků, imigrantů a nezvaných vyslanců Islámského státu; nechutný obchod s lidmi, vracející nás do minulého tisíciletí; po sestřelení SU-24 hrozící konflikt v tradičně senzitivním trianglu mezi ortodoxní, otomanskou a západoevropskou říší; staronové německo-ruské namlouvání a hrátky s plynem, připomínající dohody a pakty z doby nedávno minulé; klimatická konference v Paříži, demonstrující neschopnost západního světa čelit geopolitickým změnám a hrozbám jinak, než umělou, zástupnou ideologií „klimatické záchrany světa“ – to je dnešní pochmurná evropská realita. Učíme se nový místopis, oplakáváme nové mrtvé, vytyčujeme nové milníky, které se časem objeví v učebnicích dějepisu, pokud tyto budou psány ještě latinkou a zleva doprava.
Co se to sakra děje? Je to tím, že se situace a vzorce chování u nás i v Evropě pravidelně opakují, aby byly znovu a znovu řešeny chybně? Nebo nám postmoderní politika multikulturalismu a politické korektnosti zabránila vidět věci takové jaké jsou? Svět se zbláznil – v Paříži absurdně demonstrují snílci za klimatický ráj před koncertní síní Bataclan. Díky těmto bláznům, díky rozplizlé rovnostářské politice je Evropa neschopna akce a obrany, díky tomu stoupá drzost teroristů. Pálí nás dobré bydlo? Chceme si udržet bezpracné a demotivující sociální výhody? Bereme sedmdesát let bez válek za samozřejmost? Zlenivěli jsme a domníváme se, že ten náš svět už není třeba tvrdě hájit? Vrátíme-li se v této úvaze do Česka: jsme skutečně pouhými ovčany, které zajímají slevy v supermarketu, 146. díl seriálu „Padlý kvíteček na předměstí“ a pochybné výsledky Velké protikorupční revoluce? Opravdu tleskáme nadšeně a většinově všem těm Konvičkům, Zemanům, Okamurům, Babišům a čím dál tím více agresivním bolševikům? To si skutečně tak málo vážíme svobody, vysoké míry demokracie, relativního blahobytu a našeho členství v euroatlantických  „západních“ strukturách? Necháme se násilně rozdělit na sluníčkáře a xenofoby? Budeme skutečně omezovat křesťanské svátky a symboly, zakazovat vánoční trhy, politicky korektně ustupovat islámskému právu šárija, zákazu zobrazování těl zvířat a lidí, hidžábu, niqábu, burce? Rezignujeme tedy na naši kulturu, tradice a vše, co tvoří naši civilizaci? Tak to zcela jistě prohrajeme. Necháme je vyhrát? Necháme se zastrašit? Ve jménu našem a všech lidí dobré vůle nesmíme!
Ano, EU a její elity fatálně selhávají. Ne až dnes. Dlouhodobě! Společné hodnoty brání většina jen verbálně, pravidla a acquis communautaire jsou závazné pouze pro malé a slabé! Ano, Schengenská smlouva je v klinické smrti. Je jasné, že silově vynucené kvóty mohou fungovat pouze při současném zrušení volného pohybu. Ano, je nepochybné, že musíme všemi silami hájit vnější Schengenskou hranici. To mohla být vítězná agenda Angely Merkel, jejíž selhání – porušení azylového práva „Dublin 2“, morální hazard v podobě ústupků Řecku, dostavba Nord Streamu, či donquijotská válka s CO2 – demonstrují názorně neschopnost unijních elit účinně reagovat na cokoli, co narušuje budovatelské úsilí a umírněný rozvoj v rámci plochého kompromisu. Ano, prožíváme velmi, velmi vážnou krizi. Nesmíme si dovolit ustoupit ani o píď.
Máme velmi blízko pozitivní příklad, jak tomuto riziku čelit. Stát Izrael. Vyvzdorovaný, vytoužený návrat na Sion, zaplacený permanentní válkou, každodenními útoky, tvrdě hájený všemi občany, kteří si ale nenechali vzít radost ze života, každodenní zábavu, úsměvy dětí a jsou ochotni pro obranu toho všeho nasadit vlastní život. My však naprosto neomylně podporujeme soupeře.
Něco umírá. Něco v nás, i kolem nás. Plíživě, ale znatelně. Se smrtí a umíráním je to ale podobné, jako s tou žábou. Hodíte-li ji do vařící vody, vyskočí. Pokud ji vaříte pomalu, tak se uvaří a zemře. Pokud nás smrt obětí teroristických útoku probudí, vyburcuje k akci, k obraně našich hodnot a přinutí nás přehodnotit dlouhodobě neúspěšnou politiku multikulturalismu, přežijeme. V opačném případě nám není pomoci! To je jediná šance nejenom pro nás, ale hlavně pro ty, kteří přijdou po nás. Vypadá to, že poslední…

JSME VE VÁLCE. CHCE TO AKCI, NE KECY

ECHO24, 24. března 2016
Bezprostředně po dalším z teroristických útoků na letišti Zaventem a ve stanici metra Maelbeek v Bruselu se v centrále MI6 na Vauxhall Cross schází na pozvání šéfa MI6 Johna Sawerse, zvaného “C”, několik dalších mužů. Je tam John Brennan ze CIA, Bernard Bajolet z francouzské DGSE, Gerhard Schindler z německé BND, Jaak Raes z belgické Sûreté de l’État a poněkud překvapivě i šéf Mosadu, Josi Kohen. Co tam ti chlápci dělají. To je úvodní scéna z nové „bondovky“?
Ne! To by měla být realita. Ne jen filmová fikce. Během několika hodin naplánovat společnou operaci „The Fast Reek“, neboli Rychlý čmoud. Z úterý na středu v noci armády všech členských zemí, kterých se to týká, vyzbrojené těžkou technikou, obkličují přistěhovalecká ghetta, no-go zóny a sídliště typu Molenbeek v Bruselu. Perlustrují všechny obyvatele. Lidi bez průkazu totožnosti, bez trvalého pobytu a bez žádosti o azyl koncentrují v několika sběrných táborech. Po prověření všechny neidentifikovatelné neprodleně deportují, podezřelé z napojení na teroristické buňky a současně občany EU internují. Nemilosrdně, ale korektně. Bez excesů a násilí. Ještě v noci armády členských zemí neprodyšně uzavírají vnější schengenskou hranici. Pro tyhle chvíle snad své armády připravujeme a cvičíme. Jak řekl Winston Churchill: „Budeme proti němu bojovat na zemi, budeme proti němu bojovat ve vzduchu… … Zdvojnásobme své úsilí a udeřme spojenými silami, dokud nám ještě zbývá život a síla.” V tomto případě je tím „někým“, tím nepřítelem, myšlen islámský terorismus.
Asi to zní drsně, ale něco takového bychom zřejmě očekávali. Nějakou reakci. Chladnokrevnou a účinnou. Neděje se to. Neděje se viditelně nic. Doufám, že výše jmenovaní pánové (kteří vědí, co jste měli včera k večeři a o čem budete přemýšlet zítra), vědí taky, že se něco musí stát. Že musíme reagovat. Že se musíme začít bránit. Že se nesmíme podvolit.
Jsem proti principům kolektivní viny. Nesouhlasím s antiislámskou hysterií a rezignací na humanitární pomoc politickým uprchlíkům. Vyhlásit stav ohrožení je ale zoufale málo. Byla nám vyhlášena válka. Neznáme přesně nepřítele, nevíme kde a jak udeří. Máme ale pouze dvě možnosti. Buď hozenou rukavici přijmeme, nebo postupně potupně zemřeme.
Bojím se, že reakce bude opačná. Politicky korektně problém ani nepojmenujeme a naše vlády zneužijí této situace, jako zatím vždycky, pro další a další omezení vlastních občanů a jejich svobody. Budou nás kontrolovat na každém kroku, ve dne v noci, všude. Vlezle, agresivně a neúčinně. Budou nás šikanovat na letištích, na silnicích, nově v metru, všude nainstalují vlezlé kamery. Budou řešit následky, ne příčiny.
My jsme ale ve válce. Ve válce bez pravidel. Tak už si to sakra přiznejme a začněme se podle toho chovat. Pokud to neudělají ty elity, ty vlády, ti mocní šéfové tajných služeb, musíme to udělat my.

POLITICKÝ ISLÁM

DVTV Apel, natočeno 5. května, odvysíláno 18. května 2017
Sleduji dnes dvě nebezpečné tendence. Všeobecnou rovnost, beztřídnost, bezpohlavnost, upřednostňování minorit a multikulturalismus proti xenofobii, odmítání migrace, jinakosti a otevřenosti hraničící s rasismem a nacismem.
Kde se v zemi, která je relativně tolerantní a otevřená, která je z pohledu podílu i pestrosti migračních minorit na špičce v Evropě, která absorbuje Vietnamce, Ukrajince, Balkánce i Neevropany, bere tento zjevný rozpor?
Vysvětlením je mimo jiné i postoj k politickému islámu. Islám totiž není jen náboženství. Ve své plné podobě je to pravidly sešněrovaný systém života s náboženskou, právní, politickou, ekonomickou, společenskou a vojenskou náplní.
Politický islám je ideologie, ne nepodobná nacismu a komunismu. Není založena na rasové, nebo třídní, ale na náboženské nenávisti. Islámské právo šaría neumožňuje svobodu vyznání, slova, myšlení, uměleckého projevu, tisku. Nezabezpečuje rovná práva pro všechny a speciálně pro ženy, neuznává demokracii, ústavu.
Agresivita je dána pouze podílem na populaci až po dosažení kritické masy. Do 2% se tváří mírově, bez viditelné hrozby. Od 2 do 5% se chová jako etnická minorita a rekrutuje nejrůznější závadové osoby, nad 5% začíná prosazovat prvky šaría do běžných součástí života. Nad 10% narůstá organizované násilí, nad 20% přerůstá v organizovaný džihád, hoří kostely a synagogy, nad 60% perzekuce nevěřících, šaría pro všechny.
Pravidla práva šaría jsou s demokratickou společností neslučitelná, muslimská komunita s narůstajícím podílem neintegrovatelná.
Jediným řešením je postavení politického islámu mimo zákon, na stejnou úroveň jakou má v naší legislativě propagace nacismu a komunismu, zpřísnění migrační a azylové legislativy a instrumentu vyhoštění, ochrana hranic, až po neudělení, příp. ztrátu občanství.

PRÁVO A ROVNOST? PRÁVO A NEROVNOST!

Úvodem chci poděkovat organizátorům za již čtvrtou možnost vystoupit jako neprávník na tomto Právnickém salónu, nabitém právní elitou tohoto státu. Děláte mi to čím dál složitější, protože téma toho letošního salónu je skutečně nelehké. Předem signalizuji, že mé vystoupení bude překvapivě chválou rovnosti a nikoli nerovnosti, jak by se dalo očekávat.
Abych nebyl pochopen zle, tak hned v úvodu zdůrazňuji, že respektuji Ženevskou konvenci o uprchlících, až do flagrantního porušení evropské smlouvy Dublin II ze strany německé administrativy jsem respektoval evropské migrační a azylové právo, jako přesvědčený ekonomický liberál jsem příznivcem ekonomické migrace ve smyslu „chceš u nás pracovat a práci máš, tak vítej“ a určitě nejsem proti svobodě vyznání.
Zopakuji teď pro pořádek základní principy našeho českého nebo chcete-li kontinentálního pojetí práva, aniž bych se chtěl dopouštět hodnotících soudů jak dalece se nám daří tyto principy v praxi uplatňovat, nebo případně polemizoval s třetí, čtvrtou, pátou a dalšími generacemi nesmyslných lidských práv, kterými náš právní řád dnes zaplevelujeme.
Rovnost v právním smyslu vychází z principu svobody a rovnosti každého člověka v důstojnosti a právech jako nejvýznamnějších hodnot a rovnosti stran před zákonem. Princip rovnosti je ukotven v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Důležitým vyjádřením požadavku rovnosti je princip rovnosti stran v řízení před orgány veřejné moci.
Princip rovnosti práv neboli rovnost před zákonem se jako právní pojem vyskytuje v mnoha formách. V tomto případě se rovností rozumí aplikace stejných možností, práv a povinností na všechny a rovnost člověka a státu před zákonem takovým způsobem, aby bylo uplatňováno právo bez jakéhokoliv popírání práv a diskriminace a nebylo rozlišováno mezi lidmi skrze jejich ekonomický či společenský status, věk, pohlaví, etnickou příslušnost a další diskriminační měřítka.
Filosofické kořeny ideje lidských práv vycházející z úvah o lidské rovnosti lze hledat a nalézt nejen, ale především v evropské kultuře. Od Chamurapiho zákoníku, přes tzv. Kýrův válec, Magna charta libertatum, Deklaraci nezávislosti USA  až po Všeobecnou deklaraci lidských práv.
Současné pojetí a chápání lidských práv jako nezcizitelných, konkrétních a univerzálních je záležitostí posledních čtyř století. Vyústěním těchto snah v Evropě je aktuální dokument  Listina základních práv Evropské unie zahrnující rovnost jako jeden z okruhů základních lidských práv. Jak jsou tato práva kodifikována a zakotvena v jednotlivých článcích?
  • článek 1 – vymezení obecného principu rovnosti v právech a důstojnosti: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní lidská práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“;
  • článek 3 – zaručující základní lidská práva a svobody všem bez rozdílu, tj. bez jakékoli diskriminace ve smyslu spravedlnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace;
  • článek 21 – volební právo garantující rovné podmínky přístupu k voleným a veřejným funkcím, tj. že „volební právo je všeobecné a rovné“ a „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným.“;
  • článek 24 – základní antidiskriminační ustanovení českého ústavního pořádku týkající se práv národnostních a etnických menšin;
  • článek 32 – rovné postavení a stejná práva manželských i mimomanželských dětí;
  • článek 37 – princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu rovných příležitostí: „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“

Ano, naše právo je založeno na rovnosti. Platí, že rovnost není stejnost, ale je tím myšlena rovnost před zákonem!

Pojďme se teď podívat na „odvrácenou stranu měsíce“, na narůstající podíl duálního, paralelního práva, které se v EU postupně plíživě etabluje a na rizika tohoto stavu. Existuje “stále více a více “oddělených komunit”, které hnízdí uvnitř národů na celém Západě”, napsal nedávno americký historik Andrew Michta. “Vznik těchto enkláv, posilovaný elitami prosazovanou politikou multikulturalismu, a politikou potlačování západní kultury vede k rozpolcení západní společnosti.”
Pouze dvacet minut odděluje Marais, elegantní čtvrť Paříže, kde sídlí kanceláře Charlieho Hebda, a Gennevilliers od předměstí, kde sídlí 10 000 muslimů, kde se narodili a byli vychováváni bratři Kouachiové, kteří zastřelili karikaturisty Charlieho Hebda. V Birminghamu leží předměstí Sparkbrook, které vyprodukovalo desetinu anglických džihádistů. Všechna největší města Evropy mají oddělené enklávy, kde se nyní rozšiřuje islámský apartheid a platí tam právo šaría.
Tady burky a vousy něco znamenají. Oblékání vždy symbolizovalo loajalitu vůči životnímu stylu a civilizaci. Když Mustafa Kemal Atatürk zrušil kalifát v Turecku, věděl, co dělá. Zakázal vousy pro muže a závoje pro ženy. Šíření islámských symbolů v ghettech Evropy nyní poukazuje na oddělení těchto předměstí od zbytku země.
“Multikulturalismus”, podle bývalého arcibiskupa z Canterbury, lorda Careyho z Cliftonu , “vedl k vraždám ze cti, ženské obřízce a zavedení práva šaría v některých lokalitách ve Velké Británii.” V rámci evropského multikulturalismu muslimské ženy ztratily mnoho práv, které měly mít v Evropě. Čelí “zločinům zneuctění” za to, že se odmítly zahalovat, za to že se oblékají v západních oděvech, za to že se setkávají s křesťanskými přáteli, pro konverzi k jiné víře, pro snahu o rozvod, pro odpor k tomu, že jsou doma bité a pro to že jsou příliš “nezávislé”.
V rámci multikulturalismu dochází k časté polygamii, spolu s mrzačením ženských pohlavních orgánů (500 000 případů v celé Evropě). Multikulturalismus je ve skutečnosti založen na legalizaci paralelní společnosti založené na právu šaría, které stojí na odmítání západních hodnot, především rovnosti a svobody.
Kromě toho strach z “porušování práv” islámských menšin vede k úmyslné slepotě. To se stalo v Rotherhamu, městě v severní Anglii, kde žije 117 000 lidí, kde bylo umožněno pokračovat v masovém znásilňování nejméně 1 400 nezletilých dívek ze strany “znásilňujících gangů pákistánského původu” po mnoho let.
V rámci multikulturalismu rovněž roste dramaticky antisemitismus, zejména ve Francii. Francouzský týdeník L’Express věnoval celý článek otázce “nové nemoci francouzských Židů”.
Evropské elity zavírají oči, zatímco muslimští radikálové porušují práva svých vlastních lidí. Mnoho islamistů nadále klepe na dveře Evropy se stále větším odhodláním. Multikulturalismus zabíjí a destabilizuje Evropu tak, jak to dělal pouze nacismus a komunismus.
Pojďme se podívat do Španělska. Z hlediska demografie zažívají muslimové ve Španělsku ohromující nárůst populace. V roce 1990 bylo v zemi 100 000 muslimů. V roce 2010 se toto číslo zvýšilo na 1,5 milionu. V roce 2017 to již byly 2 miliony. To je za 27 let nárůst o 1900 %. Dnes je ve Španělsku 1400 mešit. Podle Stráže španělského náboženského pluralismu se jedná o “21 % všech náboženských budov všech náboženství přítomných ve Španělsku”.
Madridský deník ABC napsal, že 800 mešit ve Španělsku je mimo kontrolu. Španělský deník La Razon uvedl, že příčinou islamizace Španělska jsou investoři z perského zálivu, země jako například Katar. Saudové spustili nový španělský televizní kanál Córdoba TV. Televizní stanici ve Španělsku má i Irán. Jejich snem a cílem jejich úsilí je obnova “ztraceného španělského kalifátu”. Někteří islamisté se o to snaží bombovými útoky, jiní penězi a dawou, islámskou propagandou. Druhý způsob může být ještě efektivnější než ten první.
Září 2015. Tisíce syrských migrantů jdoucí po balkánské cestě směřovaly do Německa. Kancléřka Angela Merkelová, která byla v telefonickém kontaktu s ministrem vnitra Thomasem de Maizière, mluví o řadě opatření na ochranu hranic, podél kterých byly tajně rozmístěny tisíce policistů, autobusů a vrtulníků. De Maizière požádal o radu policejního prezidenta Dietera Romanna. De Maizière se zeptal: “Můžeme žít s fotografiemi, které budou zveřejněny?” “Co se stane, když se 500 uprchlíků s dětmi v náručí rozběhne směrem k pohraniční stráži?” De Maizièrovi bylo řečeno, že vhodná opatření, které bude nezbytné přijmout, by měla zvolit policie přímo na místě. Když de Maizière předal kancléřce Romannovu odpověď, tak Merkelová svoje původní rozhodnutí změnila. A hranice byly na 180 dnů otevřeny. Porušila vědomě evropskou smlouvu Dublin II, součást unijního sekundárního práva. Odmítla převzít odpovědnost, ovlivněna průzkumy veřejného mínění. Tak se zrodilo slavné motto „Wir schaffen das.’“.
Uprchlická politika Angely Merkelové nebyla tedy veledílem humanitární politiky; byla diktována strachem z televizních záběrů šířících se do celého světa. V mnoha klíčových momentech je to právě fotograf, který určuje naše chování: snímek, který nás zahanbí a způsobí, že se krčíme hrůzou. Ano, jsme v době postfaktické, nebo postpravdivé. Věcí nejsou takové jaké skutečně jsou, ale jakými se zdají být.
Newcastle upon Tyne je malé město na severovýchodě Anglie, které bylo v roce 2017 vyhlášeno jako nejlepší město ve Velké Británii pro výchovu dětí. Představte si tedy ten šok, když se 9. srpna opět dostalo na  přední stránky novin v souvislosti s odsouzením 18 lidí za sexuální zneužívání dětí. Poroty “shledaly muže vinnými z takřka 100 trestných činů, ke kterým mělo dojít mezi lety 2011-2014, včetně znásilnění, obchodování s lidmi, kuplířství a distribuce drog.” Z 18 odsouzených byla jedna bílá Britka, ostatní byli muži původem z Pákistánu, Bangladéše, Indie, Iráku, Turecka a Iránu, všichni s muslimskými jmény.
Co se to sakra děje? Kde se to vzalo? Jak to, že jsme to připustili? Kořeny tohoto chování lze vystopovat v prvcích islámského práva a nauky, které jsou udržovány i v 21. století, přestože vznikly ve století 7. a následujících. Tato pravidla zahrnují polygamii pro muže, povolení mužům kupovat a prodávat ženy jako sexuální otrokyně či konkubíny, rozvodové právo diskriminující ženy, trvání na zahalování žen včetně jejich obličeje, diskriminační dědické právo (muž získává podíl odpovídající podílu dvou žen), které platí stejně i v případě svědectví, vysoká a eskalující praxe vražd ze cti v muslimských společnostech na Západě (v 58 % případů došlo k vraždě proto, že se žena chovala příliš “západně”), extrémní výskyt ženské obřízky v muslimských komunitách na Západě, ohromující míra dětských sňatků (jak je připouští právo šaría) a legislativa, která vinní a trestá ženy ze „zločinu”, spočívajícího v tom, že byly znásilněny. Myšlenka, že muž není odpovědný za znásilnění nebo jiný sexuální delikt a že veškerou vinu za takový čin nesou ženy, pomáhá vysvětlit, proč si mohou muslimští muži v Evropě ospravedlnit sexuální zneužívání žen a dívek.
Co je tedy právo šaría, které prosazují muslimské komunity v závislosti na míře penetrace a podílu na populaci? Ano, je to právo založené na nerovnosti. Na nerovnosti pohlaví, náboženství, etnika a společenského statusu. V souladu s právem šaría neexistuje svoboda vyznání, slova, myšlení, uměleckého projevu, tisku. Neexistuje rovnost mezi lidmi – káfir není nikdy roven muslimovi. Káfir má v zásadě tři možnosti. Konvertovat, vyplatit se v podobě jizyi, dnes takto chápány sociální dávky liberálních evropských demokracií, nebo může být zabit. Neexistuje jednotná ochrana všech lidí. Spravedlnost je jiná pro muslimy, jiná pro ženy a nemuslimy. Neexistují rovná práva pro ženy. Ženy mohou být fyzicky trestány. Nemuslimové nemají právo nosit zbraně. Neexistuje demokracie. Ústava státu je podle šaría člověkem vytvořený dokument nevědomosti – džáhilíe, proto  musí být podřízena právu šaría. Židé a křesťané jsou dhimmí – třetiřadí občané. Všechny vlády musí následovat právo šaría. Na rozdíl od výkladového práva, šaría není výkladová, ani nesmí být měněna. Neexistuje zde zlaté pravidlo chování, tj. čiň ostatním, co chceš, aby činili oni tobě. Stačí? Nebo mám pokračovat?
Islám tedy není jen náboženství. Jde o celou civilizaci s podrobným politickým systémem, náboženstvím a právním řádem – šaríou, obsahujícím právo občanské, rodinné, trestní a jiné. Je kodexem islámské civilizace. Jde tedy v zásadě o politický islám – islamismus, kompletní ideologií, která nikdy nebyla, není a nikdy být nemůže kompatibilní s právem naším a je do našeho práva neintegrovatelná. Pavel Rychetský sice může prohlašovat, že nemůžeme zakázat islám, abychom neporušili právo na náboženskou svobodu. To může mít pravdu. Jsem ale hluboce přesvědčen, že musíme zahájit velmi hlubokou a především odbornou právní diskuzi a že musíme nakonec zakázat politický islám a právo šaría v naší zemi a postavit je mimo zákon. Stejně jako náš právní řád ostrakizuje propagaci fašismu, nacismu a komunismu, stejně musí postihovat i islamismus. Je to otázka přežití a uchování naší podoby práva a našich hodnot. K tomu nám dopomáhej Bůh.
[spritesfeed]