Vyberte téma, které Vás zajímá

Mezinárodní politika

UKRAJINA JE JAK KÁMASÚTRA.

únor 2014 – tabletový týdeník Dotyk, 12/2014
Na Ukrajině samozřejmě podnikatelsky působím. V dresu EPH jsem tam odpovědný za zahraniční vztahy a rozvoj společnosti NAFTA. Jako generální ředitel VAE Controls Group vyhledávám projekty, shodou okolností také na Ukrajině a v Rusku, a to jak v petrochemii, tak v energetice. Východní trhy jsou  komplikované, nestabilita je smrtící pro všechny podnikatele a i já se ke konfliktu na Ukrajině vyjadřuji velmi opatrně. Nicméně řeknu-li to trochu brutálně: může to naopak přinášet i nové příležitosti. Já už zpět do politiky nechci a po našich politicích chci jediné. Aby si nenaběhli na laciné značkování dobrých a zlých, viníků a obětí. Ukrajina je jak Kámasútra. Mění se polohy, ale aktéři zůstávají.

Proč zdůrazňujete, že kořeny současné ukrajinské krize jsou hluboko v její historii?

Zrovna mám rozečtenou knihu Timothy Snydera: Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Je to nejplastičtější faktografie popisující území, z něhož zmizelo před válkou a během války 14 milionů lidí, z toho pět milionů Židů. Už v roce 1933 byl hlad na Ukrajině důsledkem chybného rozhodnutí o kolektivizaci, ale hladomor, faktická genocida, byla způsobena přímým rozhodnutím Stalina. Tři miliony Ukrajinců umřely hlady, byly doložené případy kanibalismu. To musí v každém národu nutně zanechat nesmazatelné stopy.

Ukrajina ale zažívala krutosti dál a její hranice se často měnily.

Do války tam zlikvidoval Stalin více Židů, než kolik jich žilo v celém Německu. Pak měl v úmyslu území vyhladovět Hitler, což se úplně nepodařilo. Nejdříve na třídním, pak na rasovém principu byli systematicky vybíjeni lidé, což bylo dáno i paktem Molotov – Ribbentrop a rozdělením Polska. Gulagy a koncentrační tábory. Skončila válka a Ukrajina měla posunuté hranice, pokračoval stalinský teror. Měnil se Krym, uměle přičleněný k Ukrajině, odkud byli již dříve vysídleni Tataři, vracející se až v 90. letech. Na Krym byli mezitím sestěhováni důstojníci Rudé armády a KGB – proto je Krym dnes víceméně ruský. Ruské pasy ale už nemá jenom Krym, ale v desítkách až stovkách tisíc je mají i lidé na východní Ukrajině v oblasti Lugansku, Dněpropetrovsku a dalších městech. Ukrajina je navíc rozdělena nábožensky – katolictví na západě, pravoslaví na východě, jazykově, historicky, sociálně a ekonomicky. Taras Ševčenko versus V.I.Lenin. Celý Donbas, Charkov, Doněck jsou průmyslová centra, která ve vazbě na Rusko drží Ukrajinu ekonomicky nad vodou. Známý příběh, který charakterizuje dramatické změny: Narodil jsem se v Rakousku-Uhersku, do školy chodil v Československu, oženil se v Maďarsku a rozvedl v Sovětském Svazu. Teď na důchod jsem na Ukrajině. Při tom jsem se nikdy nehnul z Mukačeva….

Oranžovou revoluci z roku 2004 nevidíte jednoznačně pozitivně?

Po rozpadu Sovětského svazu dohodou o bezjaderné Ukrajině došlo ke garanci hranic, přicházejí první prezidenti a s frustrací Oranžová revoluce…Volby předtím vyhrál Viktor Janukovyč. Oranžové revoluci jsem byl už přítomen. Smetla Janukoviče a vynesla k moci dva velké hrdiny – Viktora Juščenka a Julii Tymošenkovou, pozdější nesmiřitelné soupeře. Jejich souboj o moc předznamenal další vývoj. Byli potlačeni velcí oligarchové, Rinat Achmetov, Dmytro Firtaš, a vyrostla spousta menších. Miliardáře vystřídali milionáři – ale dál pokračoval byznys. Tymošenková s Juščenkem svým soubojem oranžovou revoluci zničili – a i když byla trochu umělá a řízená víceméně ze Západu, dávala Ukrajincům jakousi šanci.

Janukovyč má dnes nálepku zloducha – právem?

Když Tymošenková kandidovala na post prezidentky, těsně vyhrál Janukovyč a začal dělat v zemi pořádek. Nedělal to úplně hloupě. Obavy, že nebude proevropsky orientovaný, se ukázaly liché. Protože všichni ti velcí oligarchové neměli zájem, aby jim někdo z Kremlu kontroloval byznys. Do toho přichází Majdan a jakoby nová revoluce, už zdaleka ne tak spontánní. Řekl bych, že nejvíc ze všeho byla vyvolaná totálním naštváním oligarchů, když lidé kolem Janukovyče vstupovali i do tradičních hájemství, která brali někteří ti „velcí kluci“ jako svá. Až se naštvali a financovali jak výcvik organizovaných bojůvek, tak částečně Majdan, což společně s penězi z Německa a Ameriky vytvořilo novou krizovou situaci, která se politickým vůdcům opozice úplně vymkla z rukou. Jsem přesvědčen, že ani Jaceňuk, ani Kličko neměli Majdan pod kontrolou. Pak stačilo škrtnout zápalkou a na Majdanu plály ohně a tekla krev.

A vliv ruského prezidenta Putina?

Vladimir Vladimirovič Putin řekl ne tak dávno, že největší tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Rusko mělo po staletí zájem kontrolovat své bezprostřední okolí buď jeho přímým přičleněním, nebo později ekonomicky, pomocí tzv. pipeline diplomacy. Když přišlo po roce 1989 o sféry vlivu ve střední Evropě a vitální hranice NATO a EU se posunula na východ, stalo se cílem – možná na jiném základě – znovu vytvořit podobné soustátí. Pro Rusko je Ukrajina nárazníkovým pásmem a tranzitní zemí pro dodávky do Evropy. Zemí klíčovou, kterou chce kontrolovat. Takže Putin se chová naprosto přirozeně. Všichni jsme čekali, že po olympiádě v Soči to začne řešit. Stejně jako v roce 2008, kdy byla obsazena Jižní Osetie a Abcházie  – a tím se definitivně „vyřešil“ alternativní produktovod přes Gruzii do Evropy. Kreml si tam prostě vykolíkoval prostor a demonstroval návrat Ruska mezi supervelmoci.

Tehdy se opravdu v Gruzii bojovalo – může nastat podobný scénář?

Postup je teď podobný, ale nemusí skončit válečně a krvavě. Diplomacie na nejvyšší úrovni začíná fungovat. Ale nikdo vám neřekne, jak to dopadne. Jestli Krym bude definitivně ruský. Mohou to vyřešit jen dohody a standardizace postupů, tedy volby. Ale ty zase vzhledem k složení obyvatelstva a přirozenému rozdělení na západ a východ mohou Ukrajinu dál trhat na dvě části, mohou vznikat nové tenze. Řekl bych, že cílem Kremlu a kompromisem pro Západ, především USA, je federativní uspořádání. Role Evropské unie je přitom víceméně marginální a směšná.

Exprezident Václav Klaus prohlásil, že vinu za ukrajinskou krizi nesou NATO a Evropská unie. Vidíte to podobně?

Určitě nebudu jakkoli komentovat Václava Klause. Ukrajina má problémy sama se sebou. Ovšem EU nenabídla Ukrajině nic. Přistupte na všechna naše pravidla hry a pak se uvidí. To Ukrajina nemohla akceptovat. Má např. velké zásoby břidličného plynu, a v Unii by ho za současných pravidel těžit nemohla. Má přitom enormní energetickou náročnost, největší v celé Evropě. Je extrémně závislá nejen na tranzitu, ale i na dovozech energií, potřebuje modernizovat zastaralý průmysl, snižovat závislost na Rusku.

Jakou hru rozvinuli ukrajinští oligarchové?

Podle mých informací byla Ukrajina v době, kdy měla podepisovat asociační dohodu s Unií, šest nebo osm týdnů před defaultem. Kyjevská administrativa to tajila, a do toho přišly téměř nestoudné podmínky MMF pro půjčku, kterou by Ukrajina nebyla schopna splácet. V důsledku celních barier Ruska se snížil export některých komodit o 40-60%. A právě v té chvíli se od Janukovyče odklonili „velcí kluci“, kteří ho vždycky podporovali, financovali jeho Stranu regionů a samotného Janukovyče. Detailně by to mohl popsat Miloš Zeman, který při návštěvě Doněcka několikrát pochválil Rinata Achmetova za proevropské směřování. A ten Zemanovi několikrát stejnými větami zdvořile vysvětlil, že střednědobě je vstup do unie určitě cíl, ale krátkodobě je to ekonomicky nevýhodné. To bylo krátce před nepodepsáním asociační dohody.

Evropská unie dnes už není pro Ukrajinu cílem?

Země potřebuje okamžitou finanční pomoc, a je fatálně závislá na Rusku. Ty sny Evropské komise o přičlenění bez masivní finanční pomoci jsou iluzorní. Samozřejmě, že Ukrajina patří do Evropy a nikdy z ní nezmizela. Ale řešení není možné bez dohody Putin – Merkelová, případně Putin – Obama. A Putin přičlenění Ukrajiny k Unii nechce, vyjadřuje to jasně. Přitom velká, rusky mluvící menšina – a leckde i většina – na Ukrajině je problém, který není v krátkodobém horizontu řešitelný.

Říkáte, že odhadnout další vývoj je velice obtížné. Co tomu brání?

Teď nastoupila nová prozatímní administrativa, velmi slabá, poskládaná takřka rozhodnutím Majdanu. Pokládám za velkou chybu, že prezident Janukovyč neukončil svoji funkci legitimním způsobem. Tím neříkám, že ukončena být neměla. Ale byl legitimně zvoleným prezidentem. To zase zakládá do budoucna řadu problémů – jako když padla česká vláda během evropského předsednictví, nastartovalo to řadu nestandardních kroků a de facto se rozpadl systém politických stran.

Jakou šanci Ukrajina tedy má?

Jsem hluboce přesvědčen, že Ukrajina má právo na sebeurčení bez podmínek. Ale země takto rozdělená bude mít po letošním Majdanu velký problém integrovat odstředivé tendence do jednoho životaschopného státního celku.

S řadou současných aktérů jste se setkal už před pěti lety, v době „plynové krize“, kdy jste jako předseda Evropské Rady přímo v Kyjevě a Moskvě vyjednával a velmi přispěl k úspěšnému výsledku. S Rinatem Achmetovem jste prý chodil na fotbal…

Byl jsem s ním na fotbale jednou, na zápase s AS Roma. V jeho speciální lóži na Šachtaru Doněck byl přitom nejníže postaveným člověkem šéf olympijského výboru Ukrajiny Sergej Bubka,  jinak gubernátoři a další „big guys“.

Jak na vás Achmetov působil?

Je to velmi inteligentní člověk. Původem Tatar. Nechci popisovat, jak proběhla na východě divoká privatizace. Nicméně Rinat měl po nástupu Julie Tymošenkové velké problémy, takže neměl zájem na její další větší aktivitě. Mimochodem – za největší Janukovyčovu chybu pokládám, že Julii nechal zavřít. Vyrobil z ní ikonu, oběť a přitom jí člověk mohl mnohé vyčítat… Achmetov stejně jako všichni oligarchové získaný majetek potřeboval legalizovat a legitimizovat. Má ve svých firmách velmi schopný management, často západní, a dělá  seriózní byznys, který legitimizuje spoluprací s firmami v zemích Evropské unie, vlastní tady společnosti. Člověk přitom nesmí zapomenout na složitý přerod centrálně řízených ekonomik na ekonomiky tržní. Typ podnikatele jako Achmetov, s jeho tahem na branku a rejstříkem aktivit, kde je významná i sociální pomoc a vzdělávací aktivity je v těchto zemích nepostradatelný.

Jaké poučení z vašeho vyjednávání v roce 2009 jste si přenesl pro současné události?

Tehdy šlo o klasickou „chicken game“ – koordinační hru, o které dnes přednáším i na Vysoké škole ekonomické – někdo musí ve sporu ustoupit a oba si musí uchovat tvář. Má tehdejší diskuse s Tymošenkovou, Juščenkem, Putinem, Medvěděvem a dalšími byla o odblokování zamrzlé diskuse a zachování tváře. Julii Tymošenkové jsem nabízel přijatelnou prohru 3:7, možná 4:6 s argumentací, že jinak prohraje 0:10. Samozřejmě by se nakonec prokázalo, kam se přesměrovával na Ukrajině ruský plyn, kolik je ho v zásobnících apod…A Putinovi jsem nabídl, že není praktické vyhrát 10:0, ale maximálně těch 7:3. Samozřejmě to zjednodušuji. Ukrajina si zachránila reputací a Putin prosadil bez těžkostí výstavbu North Streamu. Teď se jedná v zásadě o totéž. Krev na Majdanu to zkomplikovala.

Bavilo vás to?

Bylo to zajímavá kyvadlová diplomacie, dopředu naprosto neplánovaná, nemělo to zprvu ani podporu šéfa Evropské komise Barrosa. Přihlásil se, až když byl výsledek pozitivní… Jednou možná popíšu absurdní scény: Například na letišti v Kyjevě mě vítají dva nesmiřitelní nepřátelé, kteří poslední čtyři měsíce nebyli nikdy spolu, Viktor Juščenko a Julie Tymošenková. Sedáme do Juščenkova mercedesu, který on řídí, Julie sedí vzadu, já vedle Viktora a jedeme na jednání. To mi nikdo neuvěří… Ale klíčové je něco jiného. Rozhodně nemyslím, že jsme tam sehráli roli užitečného idiota. Byl jsem předsedou Evropské Rady a měl jsem kompetenci zasáhnout a nahlédnout to téhle vysoké hry patriotů. Nicméně bez dohody Merkelová – Putin bych nedosáhl vůbec ničeho. A to platí i teď.

Kam až může prezident Putin zajít?

Před pěti lety jsem říkal: Toto není poslední plynová krize a další válka bude na Krymu. Takže vůbec nepodceňuji připravenost Rusů, stejně jako v případě Jižní Osetie a Abcházie počítali dokonce s reakcí hlavních aktérů. Tuto dokonale připravenou hru Putin fakticky nemůže prohrát. Je jenom otázka, co mu mezinárodní společenství dovolí. Reakce Evropské unie, zatím strašlivě plochá, mě nepřekvapila. Unie selhává, protože zkrátka funguje historicky daná linka Moskva – Berlín, případně Paříž  či Řím a Unie není schopná jakékoli akce.

Nestane se ukrajinská krize roznětkou dalších konfliktů?

Působí to, jakoby se eliminovaly výsledky 2. světové války, zpochybňují se hranice, dohody, smlouvy. Je navíc otázkou, kdy hodnotová krize Evropské unie vybudí ty nejhorší vzorce chování minulých staletí. Začínají bujet antisemitské, neonacistické tendence, nebo divergenční síly. Do toho unie přichází se stále tvrdšími pravidly, unifikací a třeba novým zeleným náboženstvím. A v této situaci je mocenská hra na onom podivném území mezi Ruskem a Německem nebezpečná. Nejsem pesimista či katastrofista, ale stačí zážeh, první výstřel, a může dojít k lokálnímu krvavému konfliktu…. Všichni, myslím včetně Putina, se tomu ale snaží vyhnout. Krym má pro něj smysl, má tam základny a chce ovládat ten prostor. Nemyslím si ale, že by měl v úmyslu odtrhnout i východ Ukrajiny. Federace by k tomu ale byla nepochybně nakročením.

KONEC STARÝCH ČASŮ

1.červenec 2014 – tabletový týdeník Dotyk, 30/2014
Začnu tím, čím jsem při našem posledním rozhovoru zhruba před půl rokem končil: „Nejsem pesimista či katastrofista, ale stačí zážeh, první výstřel, a může dojít k lokálnímu krvavému konfliktu. Všichni, myslím včetně Putina, se tomu ale snaží vyhnout. Krym má pro něj smysl, má tam základny a chce ovládat ten prostor. Nemyslím si ale, že by měl v úmyslu odtrhnout i východ Ukrajiny. Federace by k tomu ale byla nepochybně nakročením”.
Dnes už víme, že se potvrdily ty nejčernější scénáře. Uplatnil se v praxi známý Murphyho zákon: „Pokud něco má skončit špatně, tak to tak taky skončí…“. Sestřelením malajsijského letadla tato tragédie eskaluje. Už nejde ani, nebo spíše jenom o Ukrajinu, ať už bude mít „The Day After“ jakoukoli podobu. Neštěstí vtahuje do hry oprávněné i vybuzené emoce, další hráče, země, organizace, narůstá iracionalita, stupňuje se vzájemné obviňování, vyostření už tak napjatých vztahů a situace hrozí přerůst z lokálního na regionální, či mezinárodní konflikt. Pořád věřím, že šlo spíše o souběh nešťastných náhod, než o cílený akt agrese. Nebo spíše nevěřím, že by to bylo v zájmu velkých mocností. Nechci být cynický, ale vzhledem k tomu, že tato válka kromě skutečných a krvavých vojenských operací z obou stran přinesla i masivní nárůst zpravodajských, (dez)informačních, propagandistických a mediálních soubojů, by možná bylo lepší, kdyby se původce tohoto aktu násilí nevyšetřil okamžitě.
Už teď se ale dá říci, že den sestřelení letadla plného nevinných lidí, chování ruských separatistů na východě Ukrajiny i nepřímá vina Kremlu jejich podporou, by mohl být novým mezníkem v mezinárodních vztazích, dnem zahájení „II. studené války“. Pokud tedy nezafunguje v rusko-amerických vztazích pud sebezáchovy a Obama s Putinem nezatáhnou za záchrannou brzdu. Z tohoto úhlu pohledu je nejvyšší čas pro rozhodnutí o nástupu mezinárodních sil OSN. Pokud jsme tedy nezapomněli na Rwandu a Srebrenici. Jakékoli sankce pokládám za neúčinné a opožděné.
Putin přišel k moci po – z ruského pohledu – slabých vůdcích, Gorbačevovi a Jelcinovi, kteří dopustili ztrátu ruské pozice jako supervelmoci. Vrátil Rusům hrdost, víru a pocit velikosti. Ekonomicky a energeticky trpělivě „dobýval“ ztracené pozice v nárazníkovém pásmu kolem Ruska. Realizoval v posledních deseti letech a stále realizuje energetickou strategii spočívající v diverzifikaci dodávek ropy a plynu do Asie, v absolutní kontrole produktovodů do Evropy a kontrole nalezišť ropy ve střední Asii. Vytvořil ideu vzniku Euroasijského svazu. Centralizoval moc, zvládl oligarchy a kontroluje média. Rusko je tak zpět ve hře, jako rovnocenný hráč. Bipolární svět se po krátké nepolární, či unipolární epizodě vrací v podobě tripolární, protože nesmíme v těchto zjednodušených úvahách zapomenout na Čínu. Nechci se dopouštět hodnotících soudů a už vůbec ne adorovat ruského prezidenta. Putinův „úspěch“ není ani v českém, ani v mezinárodním zájmu. Nicméně, Putin jednal strategicky a v rámci mantinelů, které měl nastaveny. V tomto smyslu mu značně zjednodušil jeho dílo nástup prezidenta Obamy.
Obama nastoupil ve svém prvním funkčním období se zásadní změnou zahraniční politiky USA. Je třeba s Ruskem víc mluvit, méně hrozit, proklamoval. “Sametová revoluce nás naučila, že pokojné protesty umí otřást říší”, řekl mimo jiné v Praze pátého dubna 2009. Při tomto jeho projevu mi tekl studený pot po zádech. Pražská výzva nastavila nové mantinely rusko-amerických vztahů. Obama se vrátil k Fordově a Nixonově zahraniční politice détente, přesměroval zájmy USA z Evropy do jihovýchodní Asie, rezignoval na americkou vojenskou přítomnost v podobě protiraketové obrany ve střední Evropě (což se právě dnes ukazuje jako fatální chyba), reagoval ploše na ruskou demonstraci síly v Jižní Osetii a Abcházii. Výsledek se brzy dostavil. Situace v Afghanistánu, Iráku, v palestinsko-izraelském konfliktu, v zemích „arabského jara“ jako je Sýrie, Lýbie, Egypt je podstatně horší, než před jeho nástupem. Omlouvá jej nutnost řešit finanční a ekonomickou krizi, nerovnováhu obchodní bilance s Čínou a mnoho dalších faktorů. Jako snad nejvíce proamerický premiér v polistopadové historii se odvažuji k tvrzení, že Obamova administrativa rezignací na celosvětový americký leadership v zahraničních a bezpečnostních otázkách vydláždila cestu Vladimíru Vladimíroviči Putinovi k ukrajinské anabázi.
Putinova strategie nebyla tedy úspěšná a on sám je pod velkým tlakem, jak si zachovat tvář doma i venku. Dnešní harašení závěrem je pozdní a v kontextu rizik nebezpečná reakce. Platí ale můj oblíbený citát spisovatele Procházky: „Je nesmyslné přemlouvat hasiče, ať se v předsíni přezouvají, když hoří celý dům“. Tím chci říci, že zdaleka nemám všechny informace a nevidím do té situace tak hluboce, abych vynášel nějaké přemoudřelé soudy a radil povolanějším a chytřejším. Toho jsem dalek.
Na Ukrajině probíhá občanská válka. Jediným řešením je tlak mezinárodního společenství na ukončení bojů, schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN a vyslání jednotek s jasným mandátem. Otázky, které mi pokládáte jsou v tomto smyslu irelevantní. Překotný, nekontrolovaný a explozivní vývoj akcelerují celou situaci. Pokud má být smrt nevinných lidí v letadle předělem a ne mementem, tak musí začít vyjednávání na nejvyšší úrovni a nalezení společného řešení, které bude konflikt zmírňovat a ne eskalovat. To, jakou podobu bude mít Ukrajina po válce, zda bude prezidentem Porošenko, nebo jaký vliv budou mít na situaci na Ukrajině oligarchové je v tomto kontextu nepodstatné. Jasné je jedno. Je to konec starých časů.

GULÁŠ NEBO POLÉVKA?

Dotyk, 9. listopadu 2016
Kanibalové chytí tři muže. Náčelník, s cylindrem na hlavě a s nosem protknutým lidskou kostí se ptá prvního: „Odkud jsi?“ Muž hrdě odpovídá: „Jsem z Ameriky.“ Náčelník kanibalů mu srazí kyjem hlavu a rozkáže: „Na guláš!“ Druhý muž na stejnou otázku odpovídá: „Já jsem Rus.“ Po stejné proceduře náčelník rozhoduje: „Na polévku!“ Třetí muž se třese a ustrašeně vykoktá: „Já jsem z Prahy…“ Náčelník se zaraduje a zvolá: „Áááh. Praga, Czechoslovakia. Tam to znám; tam jsem studoval. Co si dáš? Guláš nebo polévku?“
Trochu jsem si naběhl souhlasem bezprostředně po amerických prezidentských volbách okomentovat jejich výsledek v situaci, kdy už to všichni dopředu udělali, ty zásadní věty řekli a napsali, rozebrali kandidáty, jejich nominaci, kampaň, skandály, šance i vliv na burzu a světový mír. Někteří už dopředu pasovali Hillary do role vítěze a věřili cinknutým průzkumům. Co nového, originálního a přitom zásadního bych mohl přinést právě já? Myslím, že trollové v „žumpě“ pod tímto textem si tentokrát přijdou na své.
Už řadu měsíců mám na americké volby názor velmi podobný úvodnímu, lehce morbidnímu vtipu. Vybrat si z letošní velkoobchodní nabídky ležáků v secondhandu bylo opravdu složité. Bylo to přes masivní klamavou reklamu a porušování soutěže na relevantním trhu neprodejné zboží. A to jsem ani nemínil být hodnotově neutrální a měl jasnou republikánskou preferenci. Chtěl jsem muže, který ví, kde je sever a vrátí Americe i nám naději a Ameriku k její očekávané roli ve světě. Můj favorit Ted Cruz, který by díky svému původu určitě neodrazoval hispánské voliče jako Trump, skončil nicméně už v semifinále. Celá kampaň byla tak špinavá, agresivní a vyhrocená, že v ní na hodnoty a program stejně moc místa nezbylo. Mimochodem, teď se sluší omluvit i tomu nejhloupějšímu českému, moravskému či slezskému poslanci a senátorovi – a abych byl genderově korektní – tak i poslankyni a senátorce, protože by v česky vedených TV debatách nepochybně věcností a programovou čitelností oba americké kandidáty předčili. Druhou televizní debatu jsem trpící dosledoval, třetí znechuceně vypnul. Pro hodnocení mého případného oblíbence tak platí spojka souřadící slučovací – ani, ani. Obama hrozný, Trump špatný, nejhorší ale Hillary. Ještěže ten trumpovský guláš byl tak ostrý, že přehlušil pachuť z obsahu a nepochybně předčil tu clintonovskou řídkou polévku bez chuti a bez zápachu.
Abychom ale nežili v bludu, že americká historie nepamatuje podobně špinavé, vyhrocené a dramatické souboje. Volbě Thomase Jeffersona v roce 1800 předcházela kampaň, která se příliš nelišila od té dnešní. Protivníci se vzájemně nálepkovali jako nebezpeční radikálové, kteří přinesou zemi zkázu. Politici sponzorovali noviny, aby psaly v jejich prospěch a očerňovaly jejich oponenty; platili také předchůdce marketingových mágů současnosti, aby vymýšleli úderné a urážlivé slogany, trefně napadající soupeře. V roce 1896 se zase Spojené státy nacházely uprostřed hluboké ekonomické krize. Nezaměstnanost vyšplhala až na třicet procent, krachovaly banky i podnikatelé a městy otřásaly násilné demonstrace. Tehdejší volební kampaň je dodnes brána za jednu z nejdramatičtějších vůbec. Levicového populistu Williama Jenningse Bryana sice porazil veterán z občanské války William McKinley, ale Bryanova míra populismu inspirovala demokraty ještě dalších 60 let. Ani souboj mezi Georgem W. Bushem a Al Gorem v roce 2000 nebyla žádná hitparáda a přehlídka vzájemné úcty a respektu, o čemž svědčí i to, že definitivně o výsledku voleb rozhodl až po 36 dnech Nejvyšší soud.
Abych byl ale politicky korektní… Dovedete si představit prezidentskou kampaň kandidátů Andreje Babiše a Miloše Zemana? Asi by to bylo v bleděmodrém némlich to samé. Imigrant, propagátor rodinné firmy s obchodní značkou Česká republika versus demiurg čínské transkripce věty „tato země je naše.“ To by byla určitě podobná legrace. Škoda, že k tomuto souboji nedojde 🙂
Pojďme ale zpět k politické korektnosti. Oba soupeři jsou totiž jejími produkty. Jistě, každý jinak. Hillary jako typický představitel, takřka etalon tohoto postmoderního civilizačního zla a Donald jako „dark side of the moon“, který vyhrocenou a pro mě někdy až nepřijatelnou rétorikou nastavoval zrcadlo stávajícímu establishmentu i lidem v Americe a Evropě. Letošní volba mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem se tak stala zásadním střetem dvou odlišných světů, kulturní válkou s dramaticky odlišnými představami o fungování společnosti, se vším, co taková válka nese. I to, a možná hlavně to vyhrotilo souboj až do nenávistné podoby. Hillary představuje kontinuitu bezmoci, Obamových i vlastních chyb, vyhrocený sociální liberalismus s bludem nekontrolované migrace, neodůvodněných práv pro menšiny, populistického boje s klimatickými změnami a konfrontační zahraničně-politický přístup. Donald je sice arogantní, je sebestředný a asi i nafoukaný, ale představuje naději na změnu, závislou více než na něm na jeho budoucím okolí. Není typickým republikánem, ale akcentuje řadu tradičních konzervativních názorů a hodnot. Přichází s ním navíc odpor proti imigraci, multikulturalismu a politické korektnosti.
Amerika se mění a Donald Trump reprezentuje tu část americké populace, která tu změnu odmítá akceptovat. Nejlépe to podle mne popsal 4. listopadu v The New York Times v textu “An American in a strange land” zahraniční korespondent Jim Yardley. „Dívám se po celém světě a myslím si, že všechny země se  rozpadají. A myslím, že Amerika se chystá na totéž. The melting pot is not melting anymore”, říká jeden z lidí, kterého na své pouti Amerikou Yardley potkává. Souboj o USA se tak začíná podobat stejnému hodnotovému střetu v EU.
Nový prezident se bude potýkat s dopady chybné zahraniční a ekonomické politiky Baracka Obamy. Stažení vojáků z Iráku, podcenění „arabského jara“, jehož důsledkem je mimo jiné i masivní migrační vlna do Evropy, politika ústupků emancipované ruské politice, Obamacare a mohl bych pokračovat. Pokud se má zamezit válce po porážce islámském státu, bude nezbytná série politických dohod mezi Abádího ústřední ši’ítskou vládou, sunnity a Kurdy. Skutečná stabilizace oblasti bude vyžadovat široký převod pravomocí z Bagdádu na Mosul a další sunnity obývané oblasti. Stejně tak je nutná dohoda s Kurdistánem na jeho hranicích a přístupu k ropným zásobám. Takové úkoly se zřejmě nepodaří realizovat bez masivního angažmá Spojených států. Celkové vítězství nad teroristickými silami v Iráku si vyžádá trvalou americkou vojenskou i civilní přítomnost. Nový prezident se musí vyvarovat Obamovy klíčové chyby –  sebezničujícího stažení z Iráku. Trumpův důraz na přímou vojenskou angažovanost je realističtější.
Mnozí mají vážnou obavu z nové studené války a věří, že Rusko je tou hlavní hrozbou. Ano i ne. Ano proto, že Obama ukázal slabost a Putin se namlsal snadnými výhrami. Ne proto, že nepřítel se jmenuje jinak. Za prvé je evidentní, že Moskva bude chtít pokračovat v „pipeline diplomacy“, kterou ale Berlín a Brusel v zásadě umožňují.  Za druhé je víceméně jasné, že Moskva nebude chtít riskovat ozbrojený konflikt s NATO a zasahovat v Pobaltí či v  černomořských státech. Za třetí, u ruského prezidenta Vladimíra Putina existují jiné prostředky ke zvýšení ruského vlivu a prestiže. Putin se veze na vlně úspěchu – jeho obliba v zemi dosáhla hodnoty 80%. Možná, že je tato popularita ruského vůdce dočasná, ale američtí politici by za takové hodnocení prodali duši. I tady je Trumpův postoj pragmatičtější. Navíc se situace ve světě – od Nigérie po Tichý oceán – nachází v blízkosti katastrofy. Teroristické skupiny „Boko Haram” a „Islámský stát” rozšířili své aktivity do několika kontinentů. Sýrie, Libye, Jemen a Afghánistán jsou zachváceny konflikty. Kašmír zůstává potenciálním ohniskem sporů mezi Indií a Pákistánem. Severní Korea posiluje své schopnosti v oblasti jaderných zbraní, zatímco Čína buduje vojenské základny na sporných ostrovech. Turecko jako člen NATO se posouvá k autoritativní islámské říši. Řešení očekáváme od budoucího prezidenta USA! V tomto smyslu nečekám průlom ani u Donalda, ani u Hillary.
Další hrozbou pro příštího prezidenta je ekonomika USA. Až se úrokové sazby vrátí ke svým historickým průměrům a praskne další bublina, investoři zapláčou. Navíc, za sedm let vlády Baracka Obamy se státní dluh Spojených států zvýšil o 8,3 bilionu dolarů a dosáhl astronomické výše 18,9 bilionů dolarů.  Pro každou domácnost v zemi se zvýšila dluhová zátěž na více než 70 tisíc dolarů. Během úplného osmiletého mandátu George W. Bushe se dluh zvýšil o 4,9 bilionu dolarů. Ani současná astronomická úroveň amerického vládního dluhu není limitem. Podle nové prognózy může v příštích deseti letech federální vládní dluh USA dosáhnout až 30 bilionů dolarů. I tady věřím více obchodníkovi Donaldu Trumpovi než socialistce Hillary Clintonové. Závislost na alkoholu nelze léčit ranním panákem. Volatilní trhy se uklidní a newyorská intelektuální smetánka a hollywoodská kavárna s nimi.
Nicméně, ani mnou preferovaný Donald Trump a už vůbec ne Hillary Clintonová nemají velkou šanci zopakovat podruhé svůj mandát. Jsou prvními za dlouhou dobu, o kterých se to odvažuji tvrdit už teď. Oba spíše Ameriku rozdělují než aby ji sjednotili. Už zítra by měl na každém nároží vlát známý plakát „Wanted“, který by symbolizoval začátek hledání nástupce prezidenta vzešlého z těchto voleb. To je sice smutné, nicméně zřejmě nejsilnější poselství amerických prezidentských voleb 2016.
Vyhrál Donald Trump. Zřejmě bych ho volil. Raději chabá naděje než neúprosná jistota. Doufejme, že až bude 20. ledna 2017 inaugurován a bude přísahat, „že bude čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil bude zachovávat, střežit a bránit ústavu Spojených států“, tak ho osvítí duch svatý a můj předposlední odstavec postaví na hlavu. Kongres má na své straně a ten by ho měl korigovat. K tomu mu dopomáhej Bůh.
[spritesfeed]