Vyberte téma, které Vás zajímá

Evropská Unie

CESTA DO PEKEL

Leden 2015 – Tabletový týdeník Dotyk
Domnívám se, že odpověď na otázku, kterou si klade akademická obec v posledních dekádách, tedy jestli dochází ke „konci historie“ podle Francise Fukuyamy a liberální demokracie slavně zvítězila na celém světě a na celé čáře, nebo zda začíná onen „střet civilizací“ podle Samuela Huntingtona, charakterizovaný fatálním soubojem civilizačních okruhů, především radikálního islámu se Západem, se viditelně a nebezpečně přiklání na stranu druhého jmenovaného. Je to překvapení? Něco, co by nás mělo šokovat?
Obávám se, že nikoli. Barbarský útok na pařížskou redakci Charlie Hebdo, symbolizující jeden ze základních atributů svobodného světa – svobodu slova a projevu, je pouze vrcholem ledovce, epizodou již probíhající války, viditelnou a drastickou ukázkou latentního i zjevného a podceňovaného souboje, který už pěknou řádku let probíhá a před kterým jsme doposud strkali hlavu do písku, případně „politicky korektně“ vrahům, násilníkům a teroristům uhlazovali pěšinku. Není to poprvé, kdy jsme ustupovali síle, která se zaštiťovala tu rasovou, tu třídní a dnes náboženskou převahou, či legitimací.
Asi nejlépe to před časem charakterizoval Fareed Zakaria v knize „Budoucnost svobody“. V posledních dekádách došlo ke dvěma trendům, které se vymkly normálnosti: k regulaci kapitalismu a deregulaci demokracie. Výsledkem je přeregulovaná ekonomika, vysoké daňové sazby, byzantinský styl vlády, nefunkční, nepraktický  systém, který „není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů“. Hovoří se o ohrožení liberální demokracie.  Liberální demokracii charakterizují svobodné volby a ústavní liberalismus: vláda práva, oddělení jednotlivých mocí (zákonodárné, výkonné a soudní), ochrana základních svobod projevu, shromažďování a vlastnictví, rovnost před zákonem, nezávislost soudů, ochrana menšin a rozvinutá občanská společnost, ale mj. také oddělení církve od státu a nezávislost univerzitního systému. Pokud něco z toho chybí čí slábne, potom se liberální demokracie mění v neliberální demokracii. To ovšem  neznamená, že by více demokracie nutně muselo znamenat více svobody. Naopak to ale platí bezvýhradně. Pouze svobodná společnost produkuje demokracii. Přidáme-li ekonomickou dimenzi, tzn. fungující trh, dostáváme se k liberálnímu kapitalismu, jako základu euroamerické civilizace.
Sázka na liberální kapitalismus, tady mnou zjednodušeně personifikováno upřednostněním Friedricha Hayeka před Johnem Keynesem dala Západu technologickou, ekonomickou, ale i morální převahu, kterou Západ během několika dekád prohospodařil. Nic z dosud platných a výše uvedených hodnot dnes nefunguje! Ztrácíme svobodu, poplivali jsme trh a destruujeme aspekty liberální demokracie. To je příčinou úpadku a neschopnosti Západu čelit novým ekonomickým, civilizačním a globálním výzvám a rizikům.
Popírání funkčnosti trhu, bobtnání a socializace veřejného sektoru, hypertrofie státu a jeho agendy, státu blahobytu, rozdávajícího všechno všem, likvidace individuálních svobod ve jménu větší bezpečnosti, politická korektnost, poválečný zločin multikulturalismu a bezbřehá migrační benevolence, americká politika détente a evropský appeasement, neochota k obraně a postupující relativizace západních hodnot, těchto staletých křesťansko-židovských základů postavených na etice, pracovitosti, vzdělání, inovacích, odpovědnosti a ochraně majetku, toto vše vedlo v dnešním postmoderním světě k takovému ohrožení naší civilizace, které nemá od pádu římské říše obdoby. Je pět minut po dvanácté.
Východisko z toho se nachází v nápravě výše uvedeného. Druhou cestou je eskalace nacionalismu, xenofóbie, antiislamismus, populismus, další nárůst státní mašinerie a útok na individuální svobody. Ve jménu hrozby se nejlépe uplatňují totalitní praktiky… Tím neříkám, že se nemáme bránit. Naopak tvrdě, nekompromisně a rychle. Jsme totiž ve válce. Čím rychleji si to uvědomíme, tím větší budeme mít šanci.
Obávám se ale, že rozklad západní společnosti způsobí spíše tlak na volbu té druhé,  jednodušší cesty, té cesty do pekel.

JAKÁ JE MÍRA KORELACE MEZI ČESKOU A EVROPSKOU IDENTITOU?

Tabletový týdeník Dotyk 03/2015

Jak byste definoval 3 hlavní pilíře české národní identity? Proč právě tyto?

Je příznačné, že na tuto otázku umím intuitivně odpovědět téměř výhradně negativně. Asi proto, že jsem Čech. Češi si příliš neváží své vlasti, své svobody, své historie, svých elit, svých hrdinů. Možná to je proto, že si mnoho neváží sami sebe. Možná proto, že pojem vlasti byl mnohdy prázdný, svoboda pošlapána, historie zkreslena, elity v emigraci a hrdinové mrtvi. Možná k tomu máme sklony, možná jsme opravdu cyničtější, skeptičtější a současně více rovnostářští, závistiví, přízemní. Možná nás opravdu charakterizuje ze všeho nejvíce ono strategické přikrčení se ve zlých dobách, které se nám vrací v podobě hanby, kocoviny a tím i malé národní hrdosti v krátkých období klidu. Možná nás determinuje lokalizace ve střední Evropě, i to že za posledních cca 400 let jsme byli  relativně svobodní a nezávislí pouze zhruba deset procent tohoto času. Možná i násilná rekatolizace zapůsobila na Čechy a češství jako když leváka násilím předěláte na praváka a vyrobila z Čechů kverulanty a lidi v zásadě sekulární a potlačila křesťanskou etiku, tak viditelnou a hmatatelnou u některých národů na Západě.
Nicméně platí, že naše česká národní identita je postavena v principu na falešných představách. Násilná glorifikace husitské doby,  barvotiskový obrázek Národního obrození se vším fangličkařením a prefabrikovanými Rukopisy, idealizace První republiky, naše nekolaborace a „hrdinství“ během nacistické a bolševické totality, heroické epopeje Pražského jara a Sametové revoluce. Nepřipouštíme si vlastní minulost a mažeme nepříjemné pravdy jako klapkou delete text na počítači. Digitální stopa ale zůstává někde hluboko uvnitř pořád ukrytá, latentně dřímající, aby nečekaně a na krátké, zlomové období vyrazila na povrch a ukázala nám náš vlastní obraz mrazivě nezkreslený a bez falešné sebestylizace. Po většinu času si ale pohodlně lžeme a „popravujeme“ nepříjemné pravdy, někdy i s jejich nositeli.
Velikáni naší historie demonstrují tato fakta v plné nahotě. Karel IV. nebyl Čech, Jiří z Poděbrad nebyl z panovnického rodu a po něm nám vládli už jenom „cizáci“, Jana Ámose Komenského jsme vyhnali, z „tatíčka“ Masaryka jsme vyrobili umělou modlu, na Václava Havla pro jistotu pliveme. Nemáme rádi šlechtu, klér, lidi odjinud, lidi bohaté, nemáme rádi, jak jsem uvedl sami sebe…
Moc rád bych napsal, že pilíře české národní identity jsou totožné s pilíři a hodnotami západoevropského civilizačního okruhu. Nepochybně taky. Jsou ale namixovány z ingrediencí ze všech světových směrů a rozředěny do beztvaré kaše bez chuti a bez zápachu, kterou z nás po staletí vydupávaly holínky okupantů a „osvoboditelů“. Umrtvovaly aktivitu, touhu po svobodě, národní hrdost. Většinou bez obrany, trpně, poraženecky. V tom jsme jiní než naši sousedé! Výjimky potvrzují psané. Po staletí tápeme mezi úvratěmi naší národní identifikace. Jsme německy mluvící Slované, nebo česky mluvící Němci? Všichni naši velikáni, hrdinové a elity si tyto otázky a pochybnosti nikdy nepřipouštěli. Mnohdy v emigraci… Vzepřením se obecně přijímaným pravdám se vydělili a byli vypuzení tvrdým resetem.
Svítá ale na časy. Mnoho mladých se dnes cítí být česky mluvícími Čechy, případně Evropany, bez jazykových bariér, bez zátěží minulosti, bez resentimentu a bez vstřícné předposratosti svých předků. Pokud si současně uvědomí, že svobodu musí uhájit každá nová generace, tak nemám o českou národní identitu žádný strach. I kdyby si ji přetvořili k obrazu svému. Stejně není moc o co stát….

Jak byste definoval tři základní hodnoty, na nichž stojí západní křesťanská civilizace? A proč právě tyto?

Nutká mě to přeformulovat otázku a použít příčestí minulé. Tedy – na jakých hodnotách tato civilizace stála… Západní hodnoty, vytvářené po staletí (a fatálně destruované v posledních dekádách) stojí na křesťansko-židovských základech, humanismu, osvícenství a na zkušenosti z tragických, sebevražedných válečných konfliktů. Stojí na křesťanské etice, na pracovitosti a odpovědnosti, na vzdělání a inovacích, na ochraně rodiny, kulturního dědictví a majetku. Na konzervativní tradici kombinované s liberálním parlamentním uspořádáním a s tržní ekonomikou, na kombinaci státem garantovaných sociálních jistot a spontánního chování účastníků trhu. Se všemi excesy, evoluční i revoluční zkušeností se Evropa dopracovala k hodnotovému mixu, který ji jakž takž držel pohromadě.
Evropa, vyčerpaná krvavými válkami, které sama způsobila, našla po té poslední řešení v postupné nivelizaci hodnot, tradic, pravidel a zkušeností, v pseudohumanismu, multikulturalismu, ve zpochybnění a regulaci trhu a spontánnosti, v politické korektnosti. Ze strachu z nových konfliktů si vytvořila Evropa umělý, neživotaschopný svět sama pro sebe a ztrácí dech. Sociální, národnostní, hodnotové a znovu i náboženské rozdíly se derou na povrch jako mnohokrát před tím.
Co bude dál? Jsou dvě varianty. Tu první známe z dějepisu. Postupný rozklad, nárůst tenzí, historických resentimentů a katarze mnou netušených rozměrů. Ta lepší, ale méně pravděpodobná, je cesta návratu k hodnotám, které přinesly v minulosti primát a převahu Evropy v ekonomice, politice i morálce. Jak prosté, milý Watsone! Potřebujeme více svobody, více odpovědnosti, více obezřetnosti, více trhu. Více důvěry v lidskou aktivitu, více důvěry v sebe sama, více etiky staré jako naše civilizace.

DĚKUJI, NECHCI!

ECHO24, 19.10.2016
Na rohu ulice stojí čtyři muži. Američan, Rus, Číňan a Izraelec. Přijde k nim novinář a položí jim prostou otázku: „Promiňte, jaký je váš názor na nedostatek masa”? Američan nechápavě reaguje: „Co je to nedostatek”? „Co je to názor”?, přidá se Číňan. Rus kontruje: „Co je to maso”? Izraelec se ušklíbne a ptá se: „Co je to promiňte”? Tento starý, politicky nekorektní vtip se pokouší zjednodušeně vyjádřit, co to znamená, řekneme-li o někom, že je „chucpe”.
Po vyjádření našich nejvyšších ústavních činitelů k setkání českých osobností s Jeho Svátostí Tändzin Gyatso Gjamcchem, čtrnáctým dalajlámou, hlavou lamaismu, světským a duchovním vůdcem Tibetu, filozofem a nespornou světovou autoritou jsem pocítil naplno význam tohoto slova. Byla to esence chucpe!
V článku Mezi Paroubkem a lidskými právy je čínská zeď, který vyšel v Hospodářských novinách 10.11.2005 jsem napsal: „Do Prahy brzy přicestuje Wen Ťia-pao, předseda vlády Číny, jíž premiér Paroubek nabídl Českou republiku jako základnu k pronikání do Evropy. A to i za cenu, že náš kabinet rezignuje na obhajobu lidských práv. Tento přístup považuji nejen za nevýhodný pro naši zemi, ale i za morálně a politicky zcela nepřijatelný. V jádru Paroubkova přístupu stojí mravně pochybné a politicky neodůvodněné přesvědčení, že existuje přímá souvislost mezi kritikou porušování lidských práv v Číně a možností s ní obchodovat. Předseda vlády chce proto opět diskusi o lidských právech smést ze stolu; zřejmě v naději na alespoň částečnou účast na čínském ekonomickém zázraku“. Na tomto vyjádření nemusím měnit ani slovo! V podčárníku k tomuto textu ve své knize dodávám: „Jiří Paroubek obohatil naši zahraničně-politickou doktrínu o nový pojem – politika mnoha azimutů. Pro méně chápavé nabízím překlad – zavrtat se do všech velkých zadků, hlavně východním směrem. Netušil jsem tehdy, že Miloš Zeman tuto doktrínu začne realizovat“.
Neexistuje žádná korelace mezi naší zahraniční politikou a vzájemnou obchodní bilancí. Čína jako světová velmoc si své vztahy tvoří a vybírá zásadně sama. Naše podlézavá politika nám na čínském trhu nepomůže. Jsem pro rozvoj obchodních styků s Čínou, úspěch českých exportérů na čínském trhu je ale zatím diskutabilní a komplikovaný. Snad jen PPF může hovořit o reálné penetraci. Základem potenciálního úspěchu je především nastolení rovných podmínek ve vzájemném obchodě. A upřímně řečeno, těžko můžeme počítat s velkým úspěchem na čínském trhu, pokud neprovedeme zásadní daňové reformy, nezjednodušíme podnikání a zaměstnávaní lidí a nesnížíme odvody, které drasticky zvedají cenu české práce. Na druhé straně, čínské investice v Česku jsou jen symbolické a marginální. Vstup čínského kapitálu do J&T zcela jistě nesouvisí s mírou podlézavosti českých politiků.
Mé setkání s dalajlámou v Kramářově vile v roce 2008 vyvolalo jisté pobouření čínské ambasády, ale určitě naše ekonomické vztahy nepoškodilo. Následná obchodní bilance to potvrzuje. Pravdou je, že jsem na olympiádě v Pekingu byl jen neoficiálně a že jsem dokonce loni nedostal vízum na konferenci v Šanghaji, ale nepochybně to stálo za to. Dalajláma, speciálně sekulárním a materialisticky orientovaným Čechům, má co říci.
Už od dob vzniku Československa byla masarykovská a benešovská zahraniční politika založena na obhajobě svobody a lidských práv ve světě a po kruté padesátileté pauze tyto principy patřily k našim tradičním a nezpochybnitelným základům, na kterých byla především Václavem Havlem po sametové revoluci budována i naše novodobá pozice a snaha o znovunalezení vlastní tváře. Mohu Václavu Havlovi vyčítat řadu věcí, na toto jsem ale hrdý! Kdo jiný než my by měl problémům hledání národní identity, obrany svobody, nezávislosti a univerzálních hodnot rozumět? Proto jsme stáli po druhé světové válce ve Spojených národech na straně vzniku státu Izrael, proto jsme byli evropským lídrem proticastrovské opozice, proto jsme kritizovali běloruský režim, proto jsme se účastnili mírových misí.
Nejsem žádný pravdoláskař, nota bene sluníčkář, ale založit stát pouze na strategickém přikrčení se, ekonomickém přežívání, zahraničněpolitickém oportunismu, konzumerismu, rovnostářství a vlezdoprdelizmu a současně totálně rezignovat na hodnoty, které pořád ještě drží euroatlantickou civilizaci nad vodou, je zbabělé, odsouzeníhodné a kontraproduktivní. Jak si můžeme vážit sami sebe, když jsme rezignovali na hrdost, sebeúctu a hodnoty staré jako tento svět.
Děkuji, nechci!

PERSPEKTIVY LIDSKÝCH PRÁV

Studenti dostali za úkol napsat esej na téma „Lež má krátké nohy“. Všichni psali dlouhé filozofické analýzy o pravdě a lži, jen jeden napsal za pár minut krátký příběh: V létě jsem byl na dovolené u moře. Ležel jsem na pláži a otec si vsedě prohlížel okolí. Vtom kolem nás prošla dívka v úzkých bikinkách a nahoře bez… Zvedal jsem se, poněvadž upoutala moji pozornost, ale otec mě znalecky okřikl: „Lež, má krátké nohy!“
Pokud pozorujeme projíždějící vlak, vnímáme rychlost rozdílně než když sedíme v něm. Nemíním zde teď přednášet o inerciálních a neinerciálních vztažných soustavách, ale ten rozdíl asi chápeme, ne? V inerciálních soustavách platí Newtonovy pohybové zákony, v neinerciálních nikoli.
Tomu se říká „úhel pohledu“, rusky „tóčka zrénja“, čínsky „de guāndiǎn.“ Platí to i pro oblast lidských práv? Když říkáme „lidská práva“, míníme tím – aspoň v tomto sále – totéž? Pokud vůbec mluví o lidských právech lidé v Jižním Súdánu, Severní Koreji nebo třeba Íránu, mají na mysli „přirozené“ právo na  život, na svobodu a důstojnost a nebo právo na práci, na sebeurčení, životní prostředí a udržitelnosti rozvoje? Či je trápí nějaké právo kolektivní? Právo na internet? Na bankovní účet?
Je evidentní, že organizátoři „Právnického salónu“ se znovu intuitivně trefili do nejaktuálnějšího tématu současnosti. Obávám se, že do diskuse vnesu více otázek než odpovědí a sám se potřebuji utvrdit v mém postoji k lidským právům, povinnostem a především svobodám, abych nenabíhal na rozjitřenou, polarizovanou diskuzi dnešních dnů. Ano, současné prosazování další generace kolektivních, skupinových práv a apriorních nároků, zneužívání mantry lidských práv a pseudohumanismus na jedné straně a masivní migrace těžce integrovatelných osob, neúspěch „civilizačních“ misí ve jménu ochrany lidských práv a zvyšující se mezicivilizační pnutí na straně druhé, nás nutí zaujímat postoje k otázkám a rozporům, které jsme zdánlivě měli sami pro sebe vyřešeny. Nicméně platí, že tyto rozpory byly historicky v diskuzi o právech a svobodách přítomny vždy. A to v různých disciplínách – v teologii, v politických vědách, antropologii, sociologii, psychologii a především v právu. Rozevírají se nůžky mezi lidskoprávní teorií, rétorikou a praxí, a to nejenom v zemích problematických, ale i tradičních demokraciích. Odposlechy, kamery, příkazy, ale i povolování hidžábu, tolerování práva šárija v evropských no-go zónách, umožňování manželství s nezletilými, ochrana teroristů a násilníků lidskoprávními standardy. To se nepochybně děje. Ruku si podává politická korektnost s aktivistickým prosazováním nových „lidských práv“ ve jménu humanismu, rovnosti a páchání dobra.
Problém budeme mít už s definicí, terminologií a vymezením pojmu lidská práva. Ten má tři, navzájem se ovlivňující roviny. Rovinu idejí – filosofickou, rovinu aspirací – politickou a rovinu právní.
Lidská práva proto představují nejednoznačně přijímaný a diskutabilní pojem. Neexistuje shoda o základních otázkách mezi disciplínami, ani uvnitř jedné disciplíny. Rozcházejí se názory o tom, co jsou to lidská práva, o jejich obsahu, zdůvodnění, funkcích a subjektech. Plná shoda nepanuje ani na tom, kdo lidská práva má a vůči komu. Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by se v brzké budoucnosti mělo něco zásadně změnit. K negativnímu vývoji však došlo až v 70. letech 20. století, kdy okolo lidských práv začalo narůstat nové hnutí, rozbujel se aktivismus a byly vznášeny nové a nové požadavky a aspirace. Nové hnutí původně směřovalo proti totalitarismu a autoritářství, ale postupně se jeho agenda rozšířila takřka na všechny humanitární záležitosti, jejichž deficity se snaží vyjadřovat pomocí práv. O tento nástup lidských práv se nezasloužily často zmiňované kořeny jako řecká filosofie, přirozenoprávní tradice, moderní revoluce, americké otrokářství nebo Hitlerovo vyhlazování Židů, nýbrž rozpad dosavadních univerzalistických schémat, jejichž místo obsadila lidská práva jakožto přesvědčivá morální alternativa. Moje první teze stran perspektivy lidských práv:
  1. Bude docházet k další názorové divergenci a střetu pozitivistů a univerzalistů, lidskoprávních aktivistů a tradicionalistů, kolektivistů a individualistů (nebo chcete-li levicových liberálů s libertariány); obecně pachatelů dobra a realistů, které povedou k hloubení příkopů uvnitř naší  euroatlantické civilizace a střetu s civilizacemi ostatními. Nemusím snad zdůrazňovat, kde stojím já!
    Touha po svobodě je nicméně věčná a přirozená. Všeobecná deklarace lidských práv shrnula do jednoho krátkého textu to, o čem po tisíce let psali myslitelé, co garantovali někteří osvícení vládci, za co bojovali řadoví občané v různých dobách a na různých místech planety. Od Desatera, přes Magna charta libertatum, Habeas Corpus Act až po Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a Deklaraci práv člověka a občana – pro mne již negativní průlom, posun a neblahý pozůstatek francouzské revoluce. Deklarace z roku 1948 znamenala pro mnohé velkou vítěznou bitvu v zápase o svobodu. Zároveň otevřela další otázky a ani zdaleka nepřinesla konečné vítězství. I dnes žije většina obyvatel v zemích, jejichž vlády lidská práva opakovaně porušují. Většina lidstva nemá záruky těch nejzákladnějších svobod, jakými jsou právo na život, bezpečí, svobodu pohybu… Ve válce o lidská práva rozhodně nevítězíme na celé čáře. Zatímco my v Evropě jsme prosadili do našich ústavních systémů práva první, druhé a dokonce třetí generace, a živě debatujeme o čtvrté generaci práv, většina lidí na Zemi by ráda měla zaručena alespoň základní, “prvogenerační” práva a svobody. To by nás mělo trápit daleko víc než řešení otázky, zda mají vlády členských zemí EU garantovat svým občanům právo na bydlení. Tady si dovolím přednést druhou tezi, za kterou si stojím:
  2. Dokud lidská práva neplatí pro všechny na světě, je  nesmyslné je rozšiřovat pouze pro některé!
    Pokud má tedy platit axiom univerzálnosti práv a svobod. Opak pouze zvyšuje tenze a v konečném důsledku nás bude vracet k pozitivistickému vnímání lidských práv a svobod, nebo k naprosto zcestnému aktivistickému a v konečném důsledku sebezničujícímu pojetí.
  3. To ale naopak znamená, že v žádném případě nesmíme rezignovat na globální prosazování přirozených práv a svobod minimálně první generace, protože opak, tzn. nicnedělání ohrožuje nás samotné. Nezní to úplně altruisticky a humanisticky, ale je to pravda.
    Spory o způsob politického postoje k zemím, kde je dodržování lidských práv problematické, se stávají v demokratických zemích stálou součástí politické atmosféry. Politické subjekty jsou často posuzovány a vnímány veřejností právě skrze své postoje k těmto otázkám. Stačí připomenout domácí aktuální diskusi o míře otevřenosti k čínskému komunistickému režimu. Nebo dlouholetý spor o účast ve válečných konfliktech, ve kterých je bráněn režim, který ctí a dodržuje lidská práva nebo svrháván režim, který lidská práva porušuje. Můj názor je také dlouhodobě neměnný a jasný. Není přípustné v ekonomickém či jiném zájmu ustupovat s pozic kritiky absence základních lidskoprávních standardů ve všech zemích, kterých se to týká. Tedy i Číny. A o to víc u nás doma.
    Bohužel tyranské vlády stále trestají nejen projevy politického odporu, ale i odlišný názor, či odlišnost jako takovou. Není ale snadné prokázat univerzálnost lidských práv, ale hlavně svobody, jako práva primárního. Neexistuje a sotva kdy bude existovat autorita, která by dokázala vynutit dodržování lidských práv zvenčí. Přímý vojenský zásah je možný jen výjimečně. Koncept vývozu demokracie a lidských práv do tradičních islámských zemí se ukázal jako naprosto chybný. Sankce zase nejsou stoprocentně účinné. Rozhodující zlom může přijít jedině zevnitř. U nás to trvalo oněch čtyřicet let. Možnosti mezinárodního společenství pozitivně ovlivnit vývoj jednotlivých zemí jsou relativně malé. To však není důvod k rezignaci. Kombinací ekonomického a politického tlaku, finanční a morální podpory odpůrců režimu, lepší prací mezinárodních institucí a pravdivého informování světové veřejnosti lze postupně dosáhnout eroze a následně pádu despotických vlád. Možná… Koneckonců, jak jsem řekl, politika lidských práv je i v našem pragmatickém zájmu. Záruky svobody, prosperity a bezpečí dnešní šťastné menšiny lidí do budoucna závisejí na tom, jak bude žít ona méně šťastná většina světa. Závisejí na tom, že se lidská práva stanou skutečně univerzálními nikoli pouze coby koncept, ale i v každodenní praxi.
    Kromě toho si musíme také zamést přes svým vlastním prahem. Zatímco se řada z nás opájí utopickými vizemi, jak stát v rámci práv 4. generace zajistí občanům “modré z nebe”, tak se i v naší civilizované společnosti porušují základní svobody: zneužívání odposlechů, tolerování symbolů komunismu, snahy o násilné vyvlastňování či bránění návratu majetku, pomocí nástrojů represe neoprávněná likvidace podnikání,  byrokratické porušování rovnosti příležitostí, úmyslné neoprávněné věznění, rasismus… Nebo se to vše snad u nás neděje? Na základě článku 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Čl. 10 odst. 2 Listiny garantuje ochranu každého před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle třetího odstavce má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Máme snad pocit, že tento článek není denně u nás porušován?
  4. Zkusme si v rámci Velké protikorupční revoluce a nastolování paralelních doktrín – populistického buranismu a oligarchického korporativismu vzpomenout, že to o co každodenně přicházíme, to základní lidské právo, které ztrácíme, se jmenuje SVOBODA!!!

THE WORLD OF NEW LEADERS – WHAT WOULD IT BE?

I have four remarks. First one. What to say as an introduction? What’s my personal current position with experience as the Prime Minister and the President of European Council? After I signed the Lisbon Treaty back in 2007 on behalf of the Czech Republic, I faced almost a two-year long ordeal of defending this document against my fellow citizens. I dare to say that along with presiding over the European Council in times of economic, gas and Gaza crisis; this was perhaps the single most difficult task of my political career.
It should be noted that I myself had big doubts about my signature of the Lisbon Treaty, but the political situation in Europe, in my country and especially in my cabinet led me to the renowned “Soft yes” for the Treaty. Almost ten years after signing it and seven years after my departure from politics, I know for sure obviously that the support for the Lisbon Treaty was unnecessary and erroneously. Lisbon Treaty is as a straitjacket. Nothing was filled and arrogance and coercion of unelected elites are unbearable. The only useful advantage of this Treaty is article 50 about leaving of EU according to it the Brexit is realized now.
Secondly. What is the state and condition of today’s Euro-Atlantic or Western civilization? If I had a time and wanted to philosophize, I would have demonstrated this on the comparison or outcome of two battles of the second half of the twentieth century. Geopolitically, I would put Francis Fukuyama’s idealistic thesis on “The End of History” against Samuel Huntington and his “The Clash of Civilizations”. Huntington wins K.O. in the second round of course. The clash between Islamic world and our circle is visible and dangerous. As an economic duel I would choose “Fight of the Century” between John Keynes and Friedrich von Hayek, between state interventions – socialist approach to economy and liberal, free market economy. Unfortunately, the first is winning repeatedly and the massive Euro printing in Frankfurt European Central Bank confirms it.
The European Union, as it works and where it is heading now, is unsustainable for many reasons. Our crisis is not only crisis of current politics and economy. It is a crisis of philosophy. It is a crisis of the welfare state. It is a crisis caused by consumerism and profusion, appeasement and reluctance to defend, submission, multiculturalism, gender equality and new, stupid general ideology – climate alarmism. It is a crisis of post-modern or post-true ideology of demands and rights, which are preferred over the good old values of freedom and responsibility. It is a crisis of spiritual and moral values, which were at the genesis of our civilization.  Moreover, we lost leadership in the economy; we are loosing competitiveness, we destroyed liberal capitalism and free market. We trampled values of our forefathers and solid foundations on which this civilization stood and won the global dominance. We forgot to support tradition family. We feel words like fatherland, faith and national pride like a relic of old junk. We condemn Nazism, but Communism does not matter much to us. Nazism, Communism and Political Islam have a base of hatred for races, classes or different beliefs and as a hateful ideology should be really outlawed. As part of suicidal political correctness, we are not even naming these problems. The Highway to Hell!
US are in a similar position. Or maybe they were. Leaving a failed Obama’s administration, defeat Hillary Clinton and the arrival of Donald Trump gives all of us some hope that they can stop decay.
Third remark. I do not want to complicate our discussion with a polemic on “The role of the elite in the history of mankind”. Today’s time brings forthcoming such leaders that we are able to generate and which we deserve. On the other hand, I prefer more an evolutionary principle and long-term tendencies rather than the decisive influence of the elite. The exception confirms this rule.
I think it is quite clear what elites and leaders can be generated at this time and next general elections in many countries will confirm it. We miss leaders as Ronald Reagan with his “reaganomics”, we miss Margaret Thatcher and her powerful leadership, we remember with tears in the eye Winston Churchill. We do not even have such similar, nor are they not on offer, on menu.
Everything I said generates in principle two types of leaders. On the one hand coming leaders who are flat, populist and increasingly treading on bike to European deeper integration as Emmanuel Macron, on the other hand, grow up opponents who carry a higher degree of nationalism, and isolationism such as Jarosław Kaczyński and others. I would like to point out that neither is my cup of tea. Macron was very harsh to Poland, to Central Europe, and Beata Szydlo’s response was the only option. However, nationalization policy of the Law and Justice Party, hidden behind the term ” to polonize”, is also a step back. I mention it only as examples.
And the last comment. What will it bring in the near future? Well, what would it might bring? Nothing good. Listen the last anti-American cries across Europe. Monitor the increasing tensions and dissatisfaction of public in individual countries and the rise of very dangerous tendencies, the creation and strengthening of non-system parties and movements. Assess the inability of European elites to push forward and implement the only useful thing that is on the table. I do not mean a ban on vacuum cleaners or a migration quota. I mean all of this why we came to the EU. I mean the freedom, the common market, prosperity and security. These values stood at the birth of the EU and we trampled them. We feel depended, the obstacles, derogations and regulations destroy the common market, our prosperity is threatened and we do not feel secure. I know it is little bit fatal statement, because we do not have some relevant alternative. So what will the world be with the new leaders? I do not see any real leaders! Those leaders who rule now and who will potentially come do not bring any hope of change. The wheel goes uphill and has no brakes!

PŘEBARVENÁ LABUŤ, MRTVÁ KOČKA A POLOČAS ROZPADU

Dotyk, 24. červen 2016
Referendum o Brexitu skončilo. Výsledek po euromasáži trochu nečekaný. Přál jsem jim to. Jako Brit bych volil stejně. Mám před očima titulní obrázek z The Sun á la „Nad Albionem slunce nikdy nezapadá“. Británie je svobodná! Možná. Možná brzy. Neslavím. My totiž nasedáme zpátky do sedel a začínáme zase šlapat do pedálů eurokola. Sice z kopce a bez brzd, ale jedeme dál. Mandaríni schválili směrnici o povinné společné jízdě s pelotonem. Je třeba se semknout. Proč proboha nejsem Brit?
Přiznávám, že přes přátelství s Davidem Cameronem jsem tentokrát stál na druhé straně. Vzpomněl jsem si mimo jiné na základní teze a cíle námi společně zakládaného Hnutí pro evropské reformy a frakce Evropského parlamentu ECR, která měla rekonstrukci nefunkční Unie vetknutou přímo v zakládací preambuli. Neprosadili jsme nic! Vím, že David bojoval i o svůj politický život. Patří ke konzervativní tradici, že dá teď svou funkci k dispozici. Mimo jiné proto, aby zabránil fatálnímu rozkolu Konzervativní strany. Kdo po jeho odchodu a odchodu toryů zatřepe s Bruselem, probudí mandaríny, přinutí německo-francouzský direktoriát k reflexi a otevře realistickou diskuzi o cestě zpět ke Společenství uhlí a oceli nebo aspoň zpátky na zem, to fakt netuším.
Domnívám se, že výsledek referenda je v zásadě nedůležitý, protože obě varianty přinášely dopředu spousty rizik a jistotu rozpolcení. Některé rány jsou nezhojitelné, řada výroků neodpustitelná, škody nenapravitelné. Británii čeká možné referendum ve Skotsku a nepochybně turbulence v Severním Irsku. V tomto kontextu byly obavy o ekonomickou výkonnost, o hodnotu libry a o rating bezpředmětné. Parafrázoval bych repliku z povídky Šimka a Grossmanna „Jak jsem se naučil kouřit“:  „Nakonec už bylo jedno, kdo snídal a kdo se postil“.
Pamatuji na jedno jednání v Dublinu těsně po neúspěšném irském referendu o smlouvě z Nice, konaném 7. června 2001, s irským premiérem Bertie Ahernem. Pithart i Ahern během jednání poklimbávali a diskuze byla k unudění plochá. Nevydržel jsem to a s vehemencí sobě vlastní jsem oba pány probudil krátkou replikou: „Víte pane premiére, proč vy Irové a my Češi jsme si tak podobní?“ „Ne?“ „Máme totiž stejné a v Evropě nejvyšší reziduum keltské DNA v kostní dřeni.“ „Věděl jste to?“ „Fakt ne?“ „To mimo jiné znamená, že se rádi smějeme a rádi chlastáme…“ Ahern pochopil, vytáhl flašku whisky a až jsme ji společně šťastně vypili, na závěr rozjařeně prohlásil: „Nikdy nedělejte žádné referendum. Nevíte jak dopadne“! Vzpomněl jsem si na to po příznačném výroku Jean Claude Junckera: „Nejsem v podstatě přítelem referend. Vždycky se potím když se někdo opováží zeptat lidí na názor.“ „Taky doufám, že výsledkem referenda nebude Brexit. Británie potřebuje EU a EU potřebuje britský pragmatismus.“ To jsou věty hodné „mistra kompromisu.“ Mimochodem, Irové dostali šanci se polepšit a následně v roce 2002 udělali reparát. To, že to vlastně dle smluv nebylo možné, nikoho nezajímalo. Irové přece měli jen 1% obyvatel EU a taky nikoho nezajímali…
Doufám, že Brusel neudělá tu chybu, aby tlačil Brity k reparátu. Britové sami budou muset projít katarzí nového vztahu s EU. Model Norsko vylučuji. Model Švýcarsko je nepravděpodobný. Model Turecko je kompromis. Odhaduji, že Němec s Francouzem si teď budou klasicky hrát na hodného a zlého estébáka. Oba ale budou chtít především zabránit dominovému efektu a šíření rakoviny svobody. Přes ujišťování, že žádný plán „B“ není připraven, hned v pondělí jej Němci předloží. I ty marky už mají beztak natištěné. Do stejné řeky ale nevstoupíš.
Evropská unie v té podobě jak funguje a kam směřuje je neudržitelná. Brexit, nebrexit. Z mnoha důvodů. Demokratický deficit, neschopnost řešit problémy krize, měny, migrace. Deformace prostředí směšným bojem s klimatickými změnami, ztráta globální pozice, konkurenceschopnosti a zoufalá snaha udržet zbytnělý sociální stát. Zločin multikulturalismu. Léčba unifikací a násilnou integrací působí jak benzín přidávaný do požáru. Nejlépe to popisuje Michael S. Bernstam ze Stanfordovy University. Již Aristoteles tvrdil, že volný přístup ke zdrojům, jako je rybolov nebo pastviny přináší takový útok na zdroje, že dochází k nadužívání a eventuálnímu vyčerpání. Garrett Hardin nazval tento problém „tragédií obecní pastviny“. Jedná se o klasické trilemma: buď žádné dotace a pak svoboda a stabilita (myšleno klasický kapitalismus); nebo dotace a stabilita, pak ale žádná svoboda (řekněme centrální plánování); nebo dotace a svoboda, pak ale ne stabilita (vítejte do našeho záchranářského finančního systému, do Evropské unie a do Eurozóny). To je zákon přírody, který nikdy neselže a neohlíží se na výjimky. Hospodářská unie typu EU se může skládat ze zemí s různou úrovní ekonomického rozvoje a může těžit z volného pracovního trhu. Nemůže však trvale fungovat jako nadnárodní sociální stát, nota bene plně otevřený migračním vlnám.
Schrödingerova kočka je myšlenkový experiment, který roku 1935 vymyslel Erwin Schrödinger, aby poukázal na nesrovnalost interpretace kvantové mechaniky. Nechci detailně vysvětlovat princip, ale v zásadě stačí pochopit, že kočka nemůže být současně živá i mrtvá. Asi nejlépe to dokumentuje vtip: „Jede Schrödinger a Einstein autem a srazí kočku. Einstein se chce jít podívat, jestli kočka přežila. Schrödinger ho zastaví se slovy “Neblázni, chceš ji zabít?” Dokud se nepřesvědčíš, tak může být i živá, i mrtvá. Ta unijní kočka je ale nesporně mrtvá.
Černou labutí rozumí Nicholas Nassim Taleb jev, který se vyskytuje za hranicí pravděpodobnosti a tedy předvídatelnosti, ale který má mimořádný dopad na vývoj společnosti či na život jednotlivce. Například světové války, teroristický útok 11. září 2001, finanční krize po pádu Lehman – Brothers či vynález laseru nebo internetu. Žádná z těchto událostí nebyla dostatečně zřetelně a s předstihem předvídána takovým způsobem, aby bylo možno se na ni reálně připravit. Po potopení Titanicu, po skončení druhé světové války, po referendu o Brexitu se najednou vyrojí mraky expertních analýz, proč k danému jevu došlo. Vysvětlení se nakonec vždycky najdou. Průměrní průměrně předvídají průměr. Nejsou schopni vidět černou labuť. Vůbec totiž nezáleželo na výsledku referenda. To není žádné vzdálené chvění motýlích křídel, to je černá labuť! Zlom, jehož dopady nelze předvídat.
Kousek uranu ponechaný svému osudu se bude postupně rozpadat – jeho jádra budou vyzařovat radioaktivní částice a měnit se na jádra lehčích prvků. Rychlost rozpadu je charakterizována dobou, za kterou se rozpadne právě polovina vzorku – poločasem rozpadu. Základní myšlenky Společenství uhlí a oceli – bezpečí a prosperita  – ponechány svému osudu se rozpadaly a měnily se v hodnoty druhotné – solidarita, sociální jistoty a vláda minorit. Poločas rozpadu tak nastal dávno před naším vstupem.
Jak ráda by si EU řekla: “Opustíš-li mne, nezahynu…”. Opustí-li Británie Evropskou unii, což je po referendu téměř jisté, tato v tom okamžiku zahyne. I když se bude nějakou dobu tvářit, že to není pravda. Neuvědomuje-li si to EU, nepochopila  teorii Schrödingerovy kočky, přebarvila Černou labuť a nevšimla si před mnoha lety symptomů poločasu rozpadu. Je v současné podobě nezachranitelná. Brexit procesy urychlí. Útěk z ráje. Hydra se ale sama nevzdá.
Řešení? Stejně jednoduché jako nerealizovatelné. Okamžité zrušení všeho přerozdělování a dotací, nová definice vztahů, nový smluvní základ, každá země stejnou váhu hlasu, bezcelní unie s USA, dvouleté  daňové prázdniny pro restart atd. Nechcete nebo nevěříte? Pak raději půjčte na tři roky tu polomrtvou EU Václavu Klausovi, dejte mu k ruce Robejška a Kurase a tři blonďaté letušky. On to dá. Pětasedmdesátiny nejsou žádný věk. Pro VK není pozdě. Pro Unii bylo pozdě už před referendem. A nezáleželo na tom, zda se Britové vyslovili pro Leave nebo pro Remain.

SUPPORT FOR LISBON TREATY WAS UNNECESSARY INVESTMENT OF POLITICAL CAPITAL

EurActiv, 16. června 2017
After I signed the Lisbon Treaty back in 2007 on behalf of the Czech Republic, I faced almost a two-year long ordeal of defending this document against my fellow citizens. I dare to say that along with presiding over the European Council in times of economic crisis, this was perhaps the single most difficult task of my political career.
The mantra of European elites for the support of the Lisbon Treaty included greater transparency of the decision-making process, improved readiness for action of the European Union, greater involvement of citizens, less backstage decision-making and the elimination of democratic deficit. It should be noted that I myself had some doubts about my signature of the Lisbon Treaty, but the political situation in Europe and in my country led me to the renowned “Soft yes” for the Treaty.
Almost ten years after signing it and seven years after my departure from politics, I know for sure that the support for the Lisbon Treaty was unnecessary.
The latest sign of this came with the vote of the Comitology Committee on the guidance document for Best Available Techniques (BAT) for large combustion plants. I do not question the environmental benefits of the decision itself because it sets stringent emission limits for power plants and other combustion plants that their operators will have to meet within the next four years.
However, what I do question is the very process of dealing with such a crucial document. The European Commission official chairing the committee meeting with EU member states representatives has not allowed any discussion – not only on his own material, but also on the newly submitted amendments. Such a procedure has nothing to do with greater transparency of the decision-making process of EU institutions. I dare to say it directly prevents member states from exercising effective control when exercising the Commission’s implementation powers. Furthermore, it is in direct contradiction with Regulation No. 182/2011.
The proposal was eventually approved by the lowest possible majority of weighted votes at the cost of concessions by the Commission representative in favour of a single member state. The Commission preferred backstage and fast-paced negotiations instead of searching for broad support and consensus. It is unacceptable for the Commission official to pull up a new proposal without any justification at the Committee meeting just like a magician pulls up a rabbit from a hat.
Moreover, in a situation where other highly technically substantiated and justified proposals with broad support were rejected by the Commission in the final document. This completely degraded the approval process and instead of improving transparency it rather leads us to the Machiavellian mud. This is certainly not the way leading to renewal of citizen’s trust into the EU institutions.
The Commission gained only 0.15% more of weighted votes to support its proposal thanks to behind-the-scene intrusions. The fact that eight member states had a fundamental objection to the proposal and were opposed to it was of no interest to the Committee officials. They completed their task. The fact that the “achievement” of the officials will cause significant socio-economic issues to the eight member states involved, with which they will have to come to terms, is beyond the interest of the officials involved and their tenure.
Loss of jobs, rising energy prices for end-users, reduced competitiveness of energy-intensive industries – these are the implications of such technocratic decision-making. This will certainly not increase the trust of EU citizens in their institutions.
My friend Jean-Claude Juncker visited my country last week and promised structural help to vulnerable regions in new Member States. But the above-mentioned decision on large combustion plants will significantly affect the very same European regions. Jean-Claude is a very wise man, and I very much appreciate his REFIT initiative concerning the maximum possible elimination of regulation and useless legislation as much as I appreciate his effort to regain the legitimacy of the European Union. I therefore look up to the College of Commissioners and hope it will return the proposal to the Comitology Committee for re-admission to comply with EU law.
I believe in the wisdom of the Commission members and their correct choice in view of the values for which the European Union stands.
[spritesfeed]