Vyberte téma, které Vás zajímá

Domácí politika

UŽ NECHCI!

Když jste vynuceně skončil v politice, zakázal jste si nějaké téma? Něco, co nebudete komentovat?

Má to svoji genezi. Když jsem skončil, zakázal jsem si komentovat cokoliv. Až do doby, kdy jsem se konečně zbavil pocitu odpovědnosti „za tuto zemi a ODS“. V politice uznávám loajalitu jako jednu z klíčových zásad, kterou je třeba dodržovat – zvláště u konzervativní strany. Připadalo by mi sprosté hned po svém „odvolání“ ukřivděně komentovat situaci v ODS, protože jsem navíc nebyl bez viny za její stav. Prostě si zasloužila čas, aby nové vedení přišlo s něčím novým, se svým projektem. To, že se to nestalo se sice dalo čekat, přesto jsem si uložil „bobříka mlčení“. Jediný komentář, kterého jsem se krátce po puči dopustil, byl tento velmi starý vtip: Nový náčelník se zbavuje starého, a ještě než definitivně odejde, zeptá se ho, jestli by mu nechtěl dát nějakou radu. On odpoví: „Nechci ti nic radit, jen ti dám dvě obálky. Až budeš v prvním velkém problému, otevři první a při druhém velkém problému otevři druhou.“ On opravdu udělá velkou chybu a tak otevře první obálku. A tam je napsáno: „Sveď všechno na mě.“ A ono to funguje. Když udělá podruhé něco blbě, otevře druhou obálku, ve které je napsáno: „Připrav dvě obálky.“ A já jsem tenkrát napsal, že Nečas udělal zásadní chybu, protože první obálku otevřel ještě před tím, než nastal opravdu první problém. A tak mu zbyla už jen ta druhá. To byl jediný můj trošku drsnější komentář. Bohužel pravdivý. Přestože jsem byl tehdy dost zraněný a vykolejený, nestěžoval jsem si, že mě zavraždili, že to byl puč a nespravedlnost. Jednak kvůli svému duševnímu zdraví a taky proto, že jsem nechtěl, aby ODS prohrála parlamentní volby. Pan Odpovědný. V červnu 2010 jsem napsal pro povolební kongres ODS, na který mě nepozvali 13 stránkovou korektní analýzu bývalého předsedy. V té zprávě jsem varoval, že ODS může ztratit bonus nejsilnější pravicové strany a že spodní hranice pak nemusí být ani 15 nebo 10 procent ve volbách. A to bylo v době, kdy všichni považovali za neuvěřitelné, že by ODS mohla takto klesnout. Připomínám, že já bojoval na kongresech o život, když mi preference poklesly ke 30%. V projevu k 20. výročí ODS na Žofíně jsem ale už ostře napadl obrovskou Nečasovu chybu udělat koalici s ABL Víta Bárty, neboli s Věcmi veřejnými. To už jsem neměl „karanténu“. Současnou ODS nekomentuji. V ODS už nejsem. Strašně moc bych chtěl mít koho volit, ale volit ODS je pro mne a pro mé přátele čím dál těžší. Nicméně, pořád jim dáváme šanci…

Měl ale Petr Nečas tehdy jinou alternativu, než postavit koalici s Bártou?

ODS nebyla v roce 2010 ochotna si přiznat, že prohrála volby. Novináři tenkrát psali o nejpravicovější vládě v dějinách ČR. I váš týdeník. 118 hlasů! Úplný nesmysl. Podle mě měl jedinou možnost – dohodnout se nějak se sociální demokracií. To jsou ale knížecí rady… Ale že to nakonec postavil s Bártou, pokládám za fatální chybu. Bárta legitimizoval byznysový model politického hnutí, který pak Andrej Babiš rozpracoval s finančním a mediálním zázemím a americkým poradcem za zády k naprosté dokonalosti.

Říkáte, že cítíte odpovědnost za stav, v jakém se ODS nachází. Nemáte i jako bývalý premiér odpovědnost i za stav celé naší země, která na tom zjevně není úplně nejlépe?

Pro pořádek, řekl jsem prve „cítil“… Za druhé, Česko je na tom ekonomicky velmi slušně a při známé setrvačnosti a náběhu všech kroků si se sebevědomím sobě vlastním na tom beru svůj díl zásluhy. Nicméně, cítím odpovědnost za nevyřešené problémy a za věci, které jsem nestihl prosadit. Jsou to ale většinou kroky a chyby úplně jiné, než si lidi myslí. Nikdy nemají tolik informací, nebo je mají pouze z médií, nechají se manipulovat a tak se skoro vždy mýlí. Každý, kdo se dostane do pozice premiéra se nerozhoduje mezi dobrým a špatným nebo dobrým a ještě lepším. Standardně se rozhoduje mezi špatným a ještě horším. Klasická pozice, kterou každý premiér potvrdí. Rozhodnutí za vás nikdo neudělá. A můžete být úspěšní, když uděláte osm z deseti rozhodnutí správně. Někdy intuitivně nebo náhodou. Někdo rozhodnout prostě musí. Nerozhodnout nebo rozhodnout pozdě je horší než rozhodnout špatně. Politika navíc stejně jako fotbal nemá logiku. Uděláte řadu chyb, které jsou s odstupem času malicherné nebo skvělé rozhodnutí, které se po čase ukáže jako chybné. Samozřejmě jsem udělal řadu personálních chyb a nedůsledností. Byl jsem natolik loajální k lidem kolem sebe, k ministrům, že mi evidentní odvolání trvalo rok. To je špatně. Určitě jsem dělal dobře běžná denní operativní rozhodnutí. Nedělal jsem chyby ani ve směřování naší politiky, ani náhodou! Silný jsem byl pod tlakem. Moje problémy se odvíjely od toho, že jsem měl od začátku velmi slabou pozici a pátou kolonu v ODS, že jsem měl složitou pozici v Parlamentu a proti sobě soupeře, kteří se nezastavili před ničím. Ale za nestoudnost považuji tvrzení, že Topolánkova vláda byla z gruntu špatná. Naopak. Bylo to období, kdy stát minimálně zastavil expanzi mandatorních výdajů a parametrickými změnami jsme změnili chování poplatníků i klientů různých systémů. Dělali jsme čitelnou a zásadovou zahraniční politiku. Vedli jsme excelentně „Evropu“. Na to jsem hrdý a je mi úplně jedno, co o tom kdo kdáká. Znovu jsme vrátili hodnotám jejich smysl, liberálnímu kapitalismu náplň, dali lidem šanci a zvýšili jejich motivaci. To byla moje doba. Za námi nejsou žádné privatizační skandály, nic jsme neukradli, nemáme za sebou OKD, Unipetroly, Sokolovské uhelné, stovky miliard, které vytekly bůhví kam. A Babiš během mé služby, na rozdíl od mých předchůdců, nedostal nic zadarmo. Navíc jsem ušetřil 8 miliard za Pandury…

Andreje Babiše ve své knize popisujete de facto jako zloděje. Nebojíte se žaloby?

Já nemám pocit, že by tam byla pasáž, která by byla žalovatelná nebo byla žalovatelná víc, než jeho výroky o mně. Andrej Babiš tu svoji politickou kariéru zahájil identifikací srozumitelného cíle a tím byla topolánkovsko-dalíkovská mafie, kterou si vymyslel a které lidi uvěřili. Lidi dodnes věří, že vlastním nějaké solární elektrárny, protože to řekl Babiš a Randák. Nemám rád, když někdo účelově lže. Bráním se. Po svém. A doklady o tom, že ne všechny jeho kroky jsou čisté, přece existují: ať jsou to Lovosice nebo Unipetrol a v podstatě kterákoliv jeho akvizice v sobě nese když ne stopy prokazatelného nelegálního postupu, tak minimálně postupu neetického. A to nemluvím o Čapím hnízdě, to je srozumitelné všem. To, že koupíte Unipetrol, vedete ho dva roky a pak ho nezaplatíte může za standardní označit jenom Andrej. Já ale útočím daleko víc na jeho pokrytectví, bezskrupulóznost a ztrátu paměti. Navíc, ta kniha není o Babišovi.

Jak je možné, že takový typ brutálního podnikatele typu Andreje Babiše lidé volí?

Aha, chcete Babiše. Škoda… Protože jsou hloupí, nespokojení a manipulovatelní. Andrej se ve správný čas postavil do čela tohoto nespokojeného davu, který přesně nevěděl kam a proti komu jít. Ukázal směr, viníky a dav se pohnul jeho  směrem. Zastavit ho dokážou jen regulérní volby. Revoluce, během které Babiše smete ještě ostřejší a dravější vlna úplných šílenců, kterých tato země má dost, nedává smysl. Babiše nakonec porazí Babiš a jeho chyby. Málokdo si třeba uvědomuje, že Andrej Babiš je ve skutečnosti rizikem tohoto státu, protože ovládá potravinový řetězec. Zcela evidentně má přesah do speciálních vyšetřovacích útvarů, nepochybně má vliv na prokuraturu v Praze, na Lenku Bradáčovou. Že to popírá, není důležité, protože Babiš popírá všechno a prochází mu to. Bezpečnostní divizi Agrofertu – ať se nazývá, jak chce – představují lidé, kteří ještě nedávno seděli v bezpečnostních strukturách tohoto státu a vyšetřovali vážné kriminální delikty. Jsou to profesionálové na špionáž, kontrašpionáž a manipulace. Má média. Je to nebezpečné i proto, že Babiš není hloupý a tvrdě na sobě pracuje. Dokud ho to bude bavit a bude mít pocit, že to musí udělat kvůli svým zájmům a sebezáchraně, tak může být nějaký čas úspěšný. Žádný strom ale neroste do nebe. Lidi se ho mohou nasytit. Čapím hnízdem neztratil sice voličskou základnu lidí, kterým je jedno co dělá, ale ztratil elity. Lidi, kteří volili Babiše proto, že si říkali: „Ten už má tolik, že nepotřebuje krást.“ Kteří chtěli změnu. Rodiče mých přátel, akademici, vzdělaní lidé volili Babiše proto, že už nevěřili ani ČSSD, ani ODS. Mysleli si, že konečně přichází někdo, kdo tu udělá pořádek. Už si to nemyslí. Už si to nemohou myslet. Dokonce se trochu stydí, že ho volili. Živnostníci budou mít po EET taky asi jiné preference. Lidi ale zoufale postrádají vůdce, řád, někoho, kdo tu konečně udělá pořádek. Zapomínají ale, že ten pořádek nenastane na základě nějaké direktivy, zákazu, že je to evoluční proces. Podceňují, že každým zákonem, vyhláškou a regulací je ukrajováno z jejich svobody, kterou po listopadu získali. Lidem to začíná být jedno a to je strašně nebezpečné. Proto jsou spasitelé typu Babiš rizikem pro naši svobodu. Dávají lidem nenaplnitelnou iluzi a berou jim svobodu, aniž to oni tuší.

Nesouvisí ta touha po vůdci i se slabostí standardních politických stran i evropských elit, které povětšinou řeší úplné nesmysly?

Určitě! Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody přesně popisuje soumrak politických stran, elit a nárůst rozhodovacích pravomocí nikým nevolených lidí, nebo lidí, kteří jsou těmi nevolenými ovládáni. To, společně s faktem, že standardní politické strany nalevo i napravo od středu začínají být podobné, ploché a nevyhraněné a na okrajích politického spektra tak vznikají hnědé, černé a rudé fleky, přináší řadu rizik a vznik nesystémových populistických formací. Díky chybám v migrační politice a multikulturalismu rostou nejrůznější nacionalistická, protimigrační a antiislámská seskupení, díky klimatickým, ekonomickým, měnovým a jiným pochybením EU vznikají formace populistické. Z mých textů z poslední doby je evidentní, že nesouhlasím téměř s ničím, s čím přichází evropský establishment a s politikou, kterou dnešní EU prosazuje. Nicméně popisuji i to,  proč v mnoha směrech nesouhlasím s Václavem Klausem a dalšími lidmi, kteří lacině navrhují, ať z Evropské unie vystoupíme. Vyskakovat z vlaku za jízdy se nedoporučuje. Nemáme zatím žádnou smysluplnou alternativu, a proto ani nelituji toho, že jsem svého času dost drastickým způsobem prosadil Lisabonskou smlouvu. Už tehdy jsem říkal, že je to jen cár papíru, který nepřežije den platnosti a nepletl jsem se. Nicméně mě rozčiluje, že si znovu a opakovaně nabíháme na pomýlenou tezi, že budeme nadále fungovat, my pašáci Češi, sami. Zatím jsme to ještě nikdy v historii nezvládli. Nejsem rusofob, já s těmi lidmi normálně mluvím, Rusy mám rád. Bojím se ruského imperialismu, ten je pořád stejný. Patříme do jejich sféry zájmů a vždycky jsme patřili. Teď jsme se sice vymkli a tváříme se, jací jsme Západoevropani, ale v momentě, kdy byla střední Evropa geopoliticky neukotvená, tak se jí vždycky někdo zmocnil. Kreml to dělá velmi chytře, výbornou propagandou, postupnými kroky, ekonomickými zájmy, pomocí aktivace spících agentů. Ale je to jen taková vábnička. Ruský imperialismus se nezměnil, změnily se jen jeho formy. Než být součástí Euroasijského svazu, to raději buďme sedmnáctou zemí Spolkové republiky Německo. Je to ale skoro stejné. Znovu výběr mezi špatným a ještě horším.

Jaké hodnoty přinášejí do naší evropské civilizace migranti převážně z muslimských zemí?

Žádné. Žádné, o které bychom stáli. Výjimky potvrzují pravidlo. Mnozí z nich potřebují humanitární pomoc, řada z nich nepochybně přináší přidanou hodnotu, dovednost, zkušenost. Musí pro ně pro všechny platit jasná pravidla. Stejná jako pro nás. Nesmíme se tvářit, že ti chudáčci si zaslouží lepší péči, než naši vlastní lidi. Musíme si především přestat lhát do kapsy, že s příchodem lidí zvenku, kteří nebudou pracovat, nezchudneme. To je nemožné! A představa, že více zdaníme „ty bohaté šmejdy“ je naivní. Bohatí jsou bohatí proto, že buď více pracují, nebo umí alokovat peníze a vydělávat další, že umí riskovat a v potu tváře dobývají chléb náš vezdejší. Oni prostě v této zemi přestanou podnikat nebo ztratí motivaci. Tahle země ale žije z lidí práce, ze středního stavu, ne z těch nejbohatších, ani ne z lidí nepráce, sociálních nároků a apriorních požadavků. Jestli zahubíme tyto přirozené faktory růstu a budeme se tvářit, že každému, kdo potřebuje, dáme cokoliv, tak se ten systém zhroutí. Nebo začnou noví mocní znovu znárodňovat. To je ta sinusoida, ten zážeh, jiskra, kdy mohou vypuknout třeba nějaké vážné sociální nepokoje. A to nemluvím o terorismu, se kterým si Evropa vůbec neví rady. Co se mělo stát po bruselských útocích? To bylo přece zralé na demonstrativní rychlou akci! Nestalo se nic, akorát chodí po ulici dva vojáci, kteří šikanují normální lidi. Boj proti terorismu bude spočívat v tom, že budou kontrolovat nás? Na letištích chodíme rámy a chovají se k nám hrozně. Já jim vždycky říkám – máte pocit, že jsem terorista? Několikrát mě už málem vyloučili z přepravy.

To, co říkáte, nezní moc optimisticky. Jsme v Evropě, která nefunguje, Andreje Babiše zastaví snad ještě někdo horší, než Andrej Babiš…

Musíme se vrátit k systému standardních politických stran s jasnou ideologií. Liberální, konzervativní, sociálně-demokratickou. Jenže když se podívám na sociální demokracii a  vnímám očekávatelná vnitřní pnutí, které ji čekají kvůli OKD, dluhu Altnerovi, kvůli chybám velkoknížat – hejtmanů, tak jsem trochu skeptický. A pravice je totálně fragmentovaná. Přesto, že naše země má poměrný volební systém, tak tady většinou vládly de facto dvě největší strany. Všem to sice vadilo, ale byly to nejšťastnější doby naší země. Paroubkovi jsem vždycky říkal – čtyřicet procent vládní agendy (zahraničně-politické, bezpečnostní) musí být společné. To se nesmí změnit tím, že vy odejdete a my přijdeme nebo naopak. Ale on to nechtěl slyšet. Jenže návrat ke standardním stranám a idejím není jednoduchý. Lidi už to nechtějí ani slyšet. Jedinou cestou je trpělivá práce. Já jsem se pokoušel pravici integrovat, ale můj pokus s Kalouskem a KDU-ČSL byl neúspěšný. Nevidím na pravici osobnost, která by se postavila, a řekla: „Pojďte za mnou!“ Zatím tady vznikají obskurní národovecká, xenofobní, populistická hnutí a seskupení, která jdou vstříc poptávce lidí, kteří do nových subjektů a podivných vůdců projektují své obavy, svůj strach, svou nenávist.

Jednu dobu byla pokládaná za extrémistickou stranu i ODS…

Proboha v čem? Když se člověk podívá na dvě nejzhoubnější ideologie – nacismus a komunismus, pominu-li multikulturalismus, tak najde více společných znaků než rozdílů. Nacismus – národní socialismus byla ideologie z pohledu většiny kritérií výsostně levicová – jak ve vztahu ke svobodě, důstojnosti člověka, rovnosti, řízení ekonomiky a proto si byly nacistický a komunistický totalitarismus tak podobné. Od nacismu je ale ještě daleko k nacionalismu. A ani jedno nemá nic společného s hájením národních zájmů, které prosazovala ODS.
Nicméně připouštím, ať se mi to líbí či nelíbí, že příští pravicová strana, která bude chtít uspět, bude v sobě muset mít zakomponovány silnější národní prvky. A demokratická levice se nepochybně bude muset vrátit více doleva, bude-li chtít znovu oslovit svoje voliče. Návrat ke standardnímu pravolevému rozdělení, pokud ho nenaruší nějaká katarze je možný. Stalo se to mnohokrát i v dějinách. Je to teoretická úvaha, ale spoléhám na zdravý rozum českého voliče.

To je odvážné. Nejpopulárnější politici dneška jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš…

Míra popularity je přímo úměrná míře populismu. Pomáhá jim i protikorupční rétorika. Pravdou je, že kdybych udělal jen setinu z toho, čeho se dopouští Andrej, roztrhali by mě novináři na kusy. Představa, že bych třeba skoupil kliniky na umělé oplodnění a nechal bych si parlamentem prodloužit věk pro umělé oplodnění a zvýšit vyhláškou jednotkovou cenu za úkon na trhu, který odhaduji na půl druhé miliardy korun a nic se nestalo, je neskutečná. Takových příběhů je sto. A Miloš surfuje přesně na té vlně, která mu nese 60% podpory. Jakmile z té vlny začne vyjíždět na jednu či druhou stranu, okamžitě se vrací. Ale i ta nejsilnější vlna končí na břehu zkrocena.
Co se týká míry korupce, nemohu říct, že jsem jako premiér byl extrémně úspěšný. To pomíjím žalovatelné výkřiky, které ze mě dělají málem šéfa mafie. Přes všechny systémové kroky, snižování míry přerozdělování, zužování prostoru pro korupci, která vzniká tam, kde se rozdělují peníze a rozdávají veřejné zakázky, to šlo ztuha. Abych citoval z mé knihy: „I za mé éry Jeníčci a Mařenky loupali perníček z Perníkové chaloupky. Nicméně v záplavě protikorupční rétoriky si nikdo nevšiml, že nakonec někdo ukradl celou tu perníkovou chaloupku.“ Současné zlodějny nemají jednoduchou podstatu, jako když Franta ukradl Karlovi cihly. Dnes už to jsou sofistikované akce, které jdou mimo rámec obecného vnímání a pochopení. Proto zaplaťpánbůh za Čapí hnízdo, které je z tohoto pohledu krásným krystalickým příběhem.

Znáte dobře Zemana i Babiše. Jak si vysvětlujete jejich aktuální spojení? K čemu Babiš potřebuje Zemana, je celkem jasné. Ale proč Zeman Babiše? Kvůli příští prezidentské volbě?

Zeman si podle mého vyhodnotil Babiše a hnutí ANO stejně jako já. Jako velké riziko. Nicméně je v úplně jiné pozici. Je sebestřednější než já a jeho touha po druhém prezidentském mandátu je nesmírně silná. Pořád v sobě nosí křivdu z doby, kdy nebyl kvůli vzpouře ve své tehdejší vlastní straně zvolen v nepřímé volbě prezidentem. A zrada se musí potrestat. To ho limituje a ovlivňuje. On ví, že v druhém funkčním období si může dělat už úplně, co chce. Nebude mít žádné omezení, takže může posunout celé vnímání prezidentské funkce tak, že si to dnes ani neumíme představit. Touha po moci je velmi silný driver. Možná si myslí, že Andreje přechytračí, ale to se myslím plete. Jejich spojení beru jako naprosto vynucené, pragmatické a dosud vzájemně výhodné. Ale může rychle skončit na podobném příběhu, jakým je Čapí hnízdo. Zatím jim to ale vyhovuje, mají stejný zájem. Miloš prezident, Andrej premiér. To je přece průhledné. Jenomže v politice podobná spojenectví dlouhodobě úplně nefungují, podobně jako ty moje snahy dohodnout se s Paroubkem.

Už jsem několikrát zaslechl, že Topolánek by se měl postavit proti Zemanovi v prezidentské volbě. Proč ne?

Primárně proto, že nechci. Sekundárně proto, že šance uspět je malá. Za třetí, a tím to zlehčuji, necítím poptávku… Už jednou jsem ztratil zdraví, rodinu a soukromí a dostával jsem se z toho hodně dlouho. Mám ženu, děti, vnuky, soukromí a slušné příjmy na to, abych rodinu zabezpečil. A teď mi někdo nabízí, abych to všechno zahodil a skočil po hlavě do propasti, ve které nevím, co na mě číhá? Chodí za mnou spousta lidí z různých politických směrů, abych se ucházel o prezidentský post. Já jim ale říkám, že postupují špatně, když hledají antibabiše a antizemana. Ti dva jsou úspěšní přece právě proto, že jsou Zeman a Babiš. Oni musí najít někoho, kdo přijde s ještě silnější vizí a bude ještě větší populista než Zeman. A to je těžké. Musí mít vlastní, silnou, pozitivní motivaci. Nesmí kandidovat jen proto, aby tam nebyl Zeman. To je málo. Pokud by našli někoho, kdo postoupí do druhého kola a to se vůbec bude konat, může zafungovat něco jako syndrom Le Pen. Podpora Zemanovi přece není o něm. Ta vypovídá více o Češích.

Je vlastně tak úplně špatně, že by se Zeman podruhé stal prezidentem?

Neuvažuji o tom v kategoriích dobře x špatně. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Pamatuji se ale dobře, jak se choval Václav Klaus, kterého jsem si fakticky zvolil sám ve svém druhém funkčním období. Prezident má několik výsostných pravomocí. Jednou z těch důležitých je například volba členů bankovní rady centrální banky, kterou je schopen za deset let totálně obměnit. Kromě toho má v rukách aktivistickou třetí komoru parlamentu – Ústavní soud. V momentě, kdy by Zeman ovládl fakticky korunu i Ústavní soud, jde při jeho názorech na euro a jeho ústavním aktivismu o potenciálně nebezpečnou situaci. Navíc začíná zpochybňovat v některých výrocích naši euroatlantickou orientaci, spektakulárním způsobem vítá čínského prezidenta v situaci, kdy čínské investice evidentně nepřinášejí žádná nová pracovní místa. To jsou pro mě signály, že Zeman je svůj populismus schopen až přehnat, jít i dál, než sám původně zamýšlel. Ve druhém funkčním období nebude mít žádný korektiv. Jinak ho to evidentně baví a užívá si to.  Přeji mu to, ale nevím, jestli mi to stačí.

Mluvíte o vzniku trošku národnější pravicové strany. Není ovšem pomyslným špuntem vzniku takového projektu Václav Klaus?

Možná. Možná problémem není on, ale lidi, které za sebou vytahuje a kteří se na něj lepí. V Česku se uchytil obecně oblíbený názor, že jedinými významnými politiky po Listopadu byli Havel, Klaus a Zeman a všichni ostatní jim nesahají po kotníky. To byla pravda možná před 15 lety. Od té doby blokovali přirozený vývoj a z jejich stínu se nikdo tak výrazný jako oni i proto nezvedl. Přával jsem si trochu naivně, aby šli všichni tři pryč. Jeden už bohužel zemřel, Klaus se neustále snaží vracet a mít politický vliv a Zeman je prezident. Pravdou je, že nikoho nového tak výrazného nevidím. Kromě mého přítele Kalouska, který připomíná trochu Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku. Ale možná máte pravdu, že poměřování s takzvanými Velikány, kteří mimochodem nasekali strašnou spoustu chyb, blokuje nějaké normální politické řešení nejenom na pravici a bude to chtít ještě trošku času.

Narazil jsem nedávno na jeden výrok, který komentoval výrok předsedy ODS Petra Fialy, který vyzval Václava Klause, aby se vrátil do politiky: „Problém je, že Klaus v politice pořád je a Fiala do ní nikdy nevstoupil.“ Souhlasíte?

To je dobrý bonmot. Václava Klause neadoruji, ani ho nemíním hanět. Je to člověk, který – pokud pominu, že je pro mě v poslední době kvůli tématu migrace nepřijatelným populistou – je absolutní homo politicus. Témata má načtená, intelektuálně a znalostně je vždycky o třídu nebo dvě před soupeři. Musím ho respektovat. Dřív jako soupeře, dneska jako člověka, který je pořád součástí veřejných diskusí. Mám a měl jsem vždy daleko menší ambice než on. Nikdy jsem neměl tak zbytnělé ego a neměl jsem tak silnou motivaci mít moc a vládnout. To je ten největší rozdíl mezi námi. Občas se mne v zahraničí ptají, jaký je rozdíl mezi politikou a byznysem, zda mi politika nechybí. Po pravdě odpovídám, že politika mi nechybí, že mi chybí jen ta moc. Je to nadsázka. Většinu chyb, které jsem udělal, jsem udělal mimo jiné proto, že jsem neporozuměl mechanismům moci, netušil jsem jakou mocí disponuji a jak s ní pracovat. Nechybí mi sebevědomí a mívám přirozenou autoritu v kolektivu, ale to je málo.
Můj současný lehký cynismus a nadhled spočívá v tom, že se mi v zájmu vlastního přežití a duševní hygieny podařilo od všeho odstřihnout. Začal jsem hrát hokej, vylezl jsem na skialpech na vysokou horu, mám kolem sebe jinou partu lidí, postavil jsem dům, zasadil stromy a mám děti a vnuky, kteří mě baví a jsem na ně hrdý, začal jsem dělat byznys v Ostravě, později v EPH, mám za sebou desítky zahraničních cest, ze kterých se vracím rád domů za svými nejbližšími. Venku mě respektují a váží si mne. Mě už se opravdu nechce opakovaně opravovat obecně oblíbené omyly, vysvětlovat, že jsem nikdy nebyl u Berlusconiho na večírku, nikdy neřekl nic proti homosexuálům, že nejsem antisemita, spíše naopak, že jsem nebyl s lobbisty v Toskánsku a že nevlastním žádnou solární elektrárnu kromě té na střeše mého baráku… Prostě ne! Valaši jsou velmi urputní, tvrdohlaví, ale taky hrdí.

Jedna z prvních fotografií v knize je váš společný portrét s Markem Dalíkem, který byl nedávno odsouzen kvůli jednání s firmou Steyer. Soud dokonce prohlásil, že šel pro úplatky pro někoho z vlády. Mohl to být někdo jiný, než vy?

Marek byl typicky spin doktor. Žádný vrcholný politik bez takového člověka nefunguje. ODS ho nesnášela, protože mi psal klíčové projevy a všechny kampaně, které jsem vyhrál připravoval on. Většinu klíčových rozhodnutí jsem konzultoval s ním, protože v ODS jsem mohl věřit tak Tluchořovi. Že bych se radil s Tlustým, Nečasem, Langerem, Vondrou nebo Pospíšilem? Žertujete? U občasné neplacené práce pro mne si normálně dělal svůj byznys. Řádně všechno zdanil, stokrát to zkontrolovali.  Pokud to někomu nepřišlo etické, je mi dnes jedno. Babiš je ministr a o jeho střetu zájmů není žádných pochyb. Celou legendu o Dalíkovi vymysleli na jednom jednání v Lidovém domě po prohraných volbách 2006 Paroubek, Tvrdík, Rath, Mrencová a další. Rozjeli kampaň o Dalíkově vlivu, dalíkovské mafii, stokrát to opakovali ve Sněmovně. Měli ze mě strach a nic na mě neměli. Dalík, Dalík, Dalík. Na goebellsovský trik naskočila i média.
Věc, za kterou byl odsouzen se prostě nestala. Je to justiční zločin a snad se to prokáže. Důkazy, které jsou k dispozici česká prokuratura a soudy pomíjejí a já to tak nechat nemohu. Lidi kolem sebe neobětuji, jako to udělal Paroubek. Marek je navíc kamarád. To, že mi soudkyně Čeplová namalovala na záda soustředné kružnice a udělala ze mě cíl  si líbit nenechám a zvažuji dokonce, že na ni podám žalobu. Jen počkám na odvolací soud. Jsem svědek, který nemá o čem svědčit. Celou tu kauzu pokládám za návrat někam, kam se už nikdo nechce vracet. Tam nám bylo mizerně… Není možné vymyslet si na někoho kauzu, která se nestala a na základě domněnek jej odsoudit. Odůvodnění soudkyně je něco neuvěřitelného. V Blesku by se styděli. Už ten první příběh z roku 1994, kdy Marka teatrálně převezli do vazby v Ostravě byl úplně směšný a poškodil nás oba. Od té doby jsme věděli, že to nebude jednoduché. Zažili jsme varovné výstřely na dálnici, každodenní permanentní útoky, nařčení, kompra a odposlechy, neuvěřitelné věci. Po celou dobu mi Marek kryl záda.
Nicméně jsme se rozešli ještě v době, kdy jsem byl premiér. Říkal mi, že jsem to celé nezvládl, že dokud budou ve vedení Langer a Tlustý, tak ODS nikdy řídit nebudu. Nemá cenu to znovu vysvětlovat, ten soud je boj, do kterého jdu, i kdybych na to měl doplatit. S Markem už se spolu ani moc nebavíme, odposlouchávají nás a bůhví co všechno. Nejde už ani o Dalíka, jde o to, jestli připustíme, aby někdo vyráběl takové kauzy, regulérně odsoudil nevinného člověka a tvářil se, že jde o spravedlnost. Když se to stalo jemu, může se to stát komukoliv dalšímu. A jak napsalo „inteligentně“ Pehe, soudí se Topolánkova éra. To nevymyslíš.

První věta Vaší knihy je „Hlavně se neposrat“ a poslední „Pal vodsuď hajzle.“ Jde o záměrné řetězení vulgarit? Co tím chtěl básník vlastně říct?

Není to první věta, ale název knihy. A „Pal vocuď hajzle“ je název kultovního songu skupiny Jasná páka a ten komu jsem ho adresoval to pochopí. V knize žádné sprosťárny nejsou. Jenom chci říct, že není mnoho lidí, kteří se dostali až na vrchol a tu situaci zvládli a když padli dolů do bahna a lidi přecházeli na druhou stranu ulice, tak to taky přežili ve zdraví. Mluvím o sobě. Taky bych si přál, aby se neposral tenhle národ, aby zase nesklonil hlavu, neučil se pro jistotu dopředu rusky a nejedl cvičně už teď rýži. Musíme mít hlavu nahoře a používat selský rozum. Syn mě prosil, ať ten název změkčím, že zase všichni budou říkat, že jsem strašný buran. Ale ten titul přesně vyjadřuje můj postoj k životu, to, co bych si přál, aby se dělo a jak bychom se všichni měli chovat.

JÍT S PROUDEM

ECHO24, 5. června 2016
Vážený pane redaktore Holube,
velmi jsem váhal, jestli a jak reagovat na váš komentář „Konec starých časů – Dalík jde do vězení“, který vyšel 1.6. na ECHO24. Ano, pro mnohé může být případ Dalík skutečně potvrzením, že minulá epocha definitivně skončila. Vím, že nejste tím, kdo jásá nadšením, protože víte, že radovat se z toho je přinejmenším hloupé. Těžko si někdo svéprávný může přát tyto „nové časy“. Časy, kdy je možné opět poslat někoho do vězení jen na základě politické objednávky, společenské poptávky, pochybných výpovědí nebo protože je nesympatický a má mediálně poškozenou pověst. Mala fide a contra bonos mores. Bez důkazů a demonstrativně. Životy nás starších jsou rámovány třemi revolucemi, které dělí posledních 70 let na tři epochy – Únorovou revolucí 1948, zahajující 40 let bolševické zvůle a bezpráví, Sametovou revolucí 1989, vracející nás zpět mezi demokratické, svobodné a právní státy a Velkou protikorupční revolucí, která nás dnes postupně vrací zpátky na start a pro kterou se právní manipulace stává novým Komunistickým manifestem, novým nástrojem moci. I se staronovým heslem: „Když se kácí les, lítají třísky.“ A se stejným, marxistickým, aktivistickým přístupem k právu a spravedlnosti: „Jsou-li fakta v rozporu s žádaným výsledkem, tím hůře pro fakta.”
Verdikt Vrchního soudu v případu nákupu vojenských transportérů Pandur II, podle kterého musí můj přítel Marek Dalík na čtyři roky do vězení, opravdu může posloužit jako signál, že se něco významného změnilo, pane Holube. Nepochybně ale k horšímu! Je to signál pro všechny, kterým se nelíbí, jakým způsobem se postupně mění tento stát, jak jsou redukována jejich práva a svobody, aby si sakra dali bacha. Rozhodnutí je v posloupnosti případu logické a vlastně očekávatelné. Padouch byl nalezen a odsouzen. Sláva! To, že média sama vytvářela mýty o Dalíkově vlivu a podílela se tak na vytvoření společenské poptávky z nich dělá tak trochu spoluviníky. Vím o tom úplně všechno. Ani já jsem nikdy nebyl na žádném večírku s Berlusconim, nesetkal se s lobbisty v Toskánsku a nikdy neřekl nic proti Židům a homosexuálům. Nejde ale o nic, pokud nejde o život. To už není tento případ.
Prominu vám nepřesnosti a neznalosti typu „Dalík – ostravský mládenec“, nebo nařčení o mýtném systému. Ten přece, pane Holube, rozhodovala předešlá vláda. Pominu i to, že mlčením přecházíte velkou privatizaci let devadesátých a pirátský pohyb stovek miliard korun do rukou úspěšných a lépe připravených soudruhů a pozdější „privatizaci“ bank, hutí, dolů a české petrochemie s převodem dalších stovek miliard do rukou spřátelených kumpánů socialistickými vládami. U toho moje vláda nebyla, pane Holube. Ani u strejdy Vika a „pěti na stole v českých.“ Mimochodem, nevím jestli to víte, ale my jsme na Pandurech ušetřili 8 a s opcí cca 9,5 miliard. Prosím – ne ukradli, ne zašantročili. Skoro bychom si nějaké to „fí“ zasloužili, ne? Asi i vy tušíte, že tučná fíčka byla distribuována dříve a jiným. Za velmi laciné beru propojení Topolánka a Dalíka s opoziční smlouvou. To už si opravdu léčíte nějakou vnitřní frustraci. Co ale beru za skutečně velký faul je tvrzení, že „Dalík řídil Topolánkův vládní úřad.“ To může napsat jen člověk, který o mechanismech vládnutí nemá nejmenší potuchy. Nicméně teprve tvrzení, že: “Při tak důležitém postavení je rozsudek nad ním (myšleno Dalíkem) jakoby verdiktem nad celým obdobím tuzemské pravice, zřejmě nejen Topolánkovy, ale také Nečasovy éry” je perla, kterou jste musel opsat od Pehe, Spurného nebo Ištvána Léko. Na ně reagovat nebudu. U vás to ale začínám brát osobně.
Pojďme se podívat na případ Pandury trochu podrobněji. Píši úmyslně Pandury a ne Dalík, protože mezi tím není prakticky žádná korelace. Případ Dalík je mocensky prosazený justiční „přehmat“ s předem daným výsledkem, pro který se v čase hledal přijatelný mediální příběh. Myslím, že čtyřnásobná překvalifikace trestného činu od pokusu o podvod, přes korupci, nepřímou korupci „pro někoho“ zpět k pokusu o podvod, připomínající „Cestu tam a zase zpátky“ je toho dostatečným dokladem. Viditelné rozpaky Vrchního soudu a nakonec polovičaté rozhodnutí in dubio pro reo, v pochybnostech ve prospěch obviněného zřetelně ukazují chatrnost celého příběhu. To, že se celé řadě lidí vyústění líbí nepopírám. Dalík has no friends. To ale s právem, neřkuli spravedlností nemá nic společného. Umožňuje to Babišovi oživovat již vyčpělý a Čapím hnízdem nabouraný étos boje proti korupci. Bradáčové, jejíž rukopis na této cause je výrazný, slavit po řadě neúspěchů první zřetelný výsledek Velké protikorupční revoluce a odůvodnění vládního puče. Radují se předčasně i ti, kteří si myslí, že se na jejich zločiny zapomene a všichni naivní přátelé té vámi vysněné nové doby bez korupce a bez zlodějů. Jsou na řadě.
Co vlastně konstatoval Vrchní soud? Zjevně uvěřil na základě předloženého spisu Městského soudu v Praze, výkladu soudkyně Čeplové a neprokazatelných  svědectvích dvou zainteresovaných svědků, že Dalík v hospodě skutečně onu inkriminovanou větu řekl. To, že si to nemyslím, na věci nic nemění. Pokud bych byl ale stíhán za všechno, co jsem řekl za posledních 42 let v hospodě, tak bych vyfásl nejméně dalších 42 let. Především v minulém režimu. Na druhé straně i hostinský Palivec šel sedět za větu, že: „na císaře pána sraly mouchy.“ Peněžitý trest je ale za co? Že nikomu nevznikla žádná újma? Že vlastně k ničemu nedošlo? Pomsta za úspěch?
Soud velmi silně odmítl pochybnou a mediálně atraktivní teorii soudkyně Čeplové o „spolupachateli“ z vlády jako společensko-politickou spekulaci, která do soudní síně nepatří. Soud rozhodl na základě pochybných svědectví, která nicméně nebyla zpochybněna úspěšně. Soud rozhodl o trestu pod spodní hranicí, čímž pro mne osobně právě prezentoval výše uvedenou zásadu „in dubio pro reo“. Vrchní soud nevzal v potaz nové důkazy obhajoby, zatajené a nevyužité prokuraturou a předložené v den procesu. Soud se nezabýval, a ani to není jeho úkolem, zcela zásadními opomenutími a manipulací prokuratury jak ve skladbě svědků, tak i nevyužitím argumentů ve prospěch obžalovaného.
Možná se divíte, pane Holube, proč nepoužívám obvyklý termín „státní zastupitelství“. Nemohu. Státní zastupitelství zastupuje stát v žalobách proti fyzickým i právnickým osobám. Tím státem je myšlena Česká republika. Ne Spojené státy americké. Ne General Dynamics. A těmi státními zástupci by měli být lidé, kteří slouží této zemi a neřídí se poučkami a marketingovým pojetím práva naučeném ve speciálních amerických kurzech.
Nemusíte mít rád Marka Dalíka. Přesto se domnívám, že váš komentář neměl dávat laciné odpovědi a naskakovat na všeobecné mínění, ale spíše s žurnalistickou skepsí, odvahou a snahou o nalezení všech faktů přinášet pochybnosti, klást nepříjemné a investigativní otázky a hledat trochu větší pravdu než je ta zjevná a plochá. To se vám ve vašem komentáři zcela jistě nepodařilo. Měl jsem vás za výborného analytika a korektního žurnalistu. Váš komentář musel psát někdo jiný. Nebo je jednodušší mýliti se s davem než mít pravdu proti němu? Jít proti proudu vždycky bolí, pane redaktore.

KINOAUTOMAT – ZOUFALE KŘIČÍM: STOP!

ECHO24.cz, 31.8.2017
První interaktivní a geniální filmový projekt na světě slaví letos padesát let. Kinoautomat, spojený s tzv. českou novou vlnou – autorem Radůzem Činčerou, scenáristou Pavlem Juráčkem, režisérem Jánem Roháčem, Vladimírem Svitáčkem a Jaroslavem Fričem, byl představený na světové výstavě EXPO’67 v Montrealu. Diváci, tak trochu fiktivně, mohli zasahovat do průběhu děje.
U dveří hlavního hrdiny filmu pana Nováka (Miroslav Horníček) zvoní jeho sousedka. Je téměř nahá. Oblečena jen do osušky si omylem zabouchla dveře svého bytu a nyní pana Nováka prosí, aby ji pustil k sobě domů. Co teď? Mladá dáma v prekérní situaci prosí o pomoc. A je velmi půvabná. Na druhé straně se každou chvíli může vrátit domů manželka pana Nováka, která má navíc zrovna narozeniny… STOP! zvolá moderátor vcházející na scénu a děj filmu se opravdu zastaví. Nyní je řešení této frapantní situace na divácích… Vpustit nebo nevpustit? Zelené tlačítko na křeslech diváků znamená vpustit, červené odmítnout… Možnost ovlivnění příběhu byla z pochopitelných důvodů pouze klamná. Obě příběhové varianty měly vždy stejné důsledky a kauzalita děje se tak setkala opět ve stejném bodě.
Nepřipomíná vám to něco? Já vím, letos se Kinoautomat vrátil na pražské místo činu a padesáté výročí se slavilo ve Světozoru. Super! Mně přišla aktuálnější jiná paralela. Když zaměníme název filmu „Člověk a jeho dům“ za aktuální tragikomedii „Babiš a jeho hnízda“, tak nás zamrazí. A to nejenom proto, že lidé jako AB zavřeli v roce 1972 Kinoautomat na 30 let do trezoru.
Současná strategie Babišova týmu vedeného Markem Prchalem je zjevná a i na stránkách ECHO24 byla detailně popsána. ABCD. Arogance. Bagatelizace. Cynismus. Denunciace. Každá z těchto taktik je viditelná jak z projevů a reakcí Andreje Babiše, tak jeho fámulů, presstitutů, trollů i tapetářů v chatových diskuzích a jejich potenciál se zdá být trochu vyčerpán. Do této hry přilétají totiž kromě čápů další a noví ptáci, kteří snášejí další a nová zkažená vejce. Nutně musí nastoupit nové sebezáchranné taktiky, nové prvky krizového managementu, ne neznámé z historie naší i zahraniční. Abeceda krizového řízení může pokračovat. Jako E si můžeme představovat tzv. efekt Janis, neboli rozhodování na základě skupinové iluze či dokonce skupinové hlouposti, na kterou mohou mediální mágové Agrofertu u Koblihů pořád spoléhat. Jako F třeba fabrikaci a fabulaci, tj. vyrábění, vymýšlení a šíření nepravdivých informací, což je ostatně od začátku velmi frekventovanou disciplínou bezpečnostní divize ANOfertu, reprezentovaná specialisty z mnoha útvarů policie a tajných služeb. G je jasné. Je to gambit – zahájení hry obětováním pěšce, neboli nalezení jiné figury ANO k demonstrativnímu obětování a odtažení pozornosti. A mohli bychom vyjmenovat celou abecedu.
V souvislosti s Kinoautomatem mě napadly dvě taktiky – S a U, které připomínají iluzi volby diváků a vedou ke stejnému nebo podobnému výsledku. S – substitutivní cíl, myšleno známé a nadužívané „vrtění psem“. S velkou nadsázkou bych tuto taktiku přirovnal k situaci, kterou jsem zažil. 10.9.2001 vybublal trochu umělý, ale soupeři vítaný skandál. Miroslav Macek (snad mi toto přirovnání promine), jako člen nejužšího vedení ODS pracoval na straně Erste Bank při privatizaci České spořitelny. Hlídací psi demokracie zacítili krev a cenili tesáky. Následujícího dne „padla“ dvojčata“ na Manhattanu. Aférka byla samozřejmě mediálně překryta touto tragédií apokalyptického rozměru. Netuším dodnes, jak se to Mirkovi podařilo…
Dovedeme si vůbec představit, co budou muset Robert Šlachta s Lenkou Bradáčovou vymyslet, aby překryli kostlivce postupně vypadávající z Andrejových skříní? Z toho jde až děs. I v kontextu úspěšně zorganizovaného puče proti Nečasově vládě. Zelené tlačítko diváků – voličů, po vytvoření zástupného, vážnějšího problému a úspěšného naplnění tohoto scénáře může za zpěvu “Proč bychom ho nevolili, když nám Andrej všechno dá, všechno dá“ znamenat vítězství ANO, Andrejův „VSTUP“ do Strakovky hlavními dveřmi a vytvoření vlády se všemi kolaboranty a pátými kolonami v ostatních stranách. Po volbách bude realizováno poslední písmeno abecedy – Z, známé jako „zúčtování se ztroskotanci a zaprodanci.“
Jasně, diváci budou mít v ruce ještě červené tlačítko. Tady může nastoupit taktika U, neboli úkrok stranou. Nazval bych tuto taktiku sloganem: „Nejsme stranou jednoho muže“. Andrej před volbami poodstoupí. Oznámí, že je chlap a chlap musí nejdříve vyřešit všechny ty účelovky a kompra těch zkorumpovaných politiků a stran. Vystrčí před sebe náhradníka, uklidní trochu znepokojené voliče ANO a zmáčknutím červeného tlačítka diváci sice zařídí „NEVSTUP“ Andreje Babiše hlavním vchodem, ale on se tam dostane zezadu. Iluze volby bude dokonalá. A pak bude realizováno znovu písmeno Z, tentokrát spíše „zametání pod koberec.“
Je evidentní, že bychom všichni raději četli brilantní a intelektuálně vyšperkovaný Peňásův článek o historii, současnosti i budoucnosti Kinoautomatu a radovali se nad tím, že jeho text má kde, proč a pro koho vyjít. Obávám se, že iluze volby, kterou jsem si humpolácky ukradl právě z filmu „Člověk a jeho dům“ by nás měla přinutit přinejmenším k zamyšlení, obezřetnosti a taky k aktivitě. Tento omyl diváků by se nám určitě nemusel vyplatit. Já chci číst ECHO24 i po volbách. Nejsem sice moderátor, ale zoufale křičím: „STOP!“

OTEVŘENÝ DOPIS PREMIÉROVI

Echo 24, 6.1.2016
Ahoj Slávku,
Promiň, že Ti takhle veřejně tykám a oslovuji Tě tak osobně a familiárně. Je to dnes v zásadě jedno. Všichni všechno sledují, odposlouchávají, a to údajně i legálně. Někdo by můj dopis  stejně ukradl a Lidovky by ho zveřejnily. Píši Ti z Teheránu, lehce po půl jedné v noci místního času poté, co jsem si po připojení na wifi přečetl zprávy z Milošovy země.
Českem cloumá skandál. Nějaká hackerská skupina napadla Tvůj soukromý e-mail a na neonacistickém webu White Media zveřejnila část Tvé korespondence. Vzhledem k tomu, že jsme stále tak nějak malí, nevýznamní a v mezinárodním kontextu nanejvýš bizarní, či legrační země, skandál zdaleka nedosahuje rozměrů WikiLeaks soudruha Assange (jen na okraj – Sarah Louise Palin žádala, ať je souzen podle protiteroristických zákonů, a měla holka pravdu!). To, co se Ti stalo a co známe v menší, či větší míře všichni, kdo jsme dělali vrcholovou státní funkci, je odporné, ale současně i trestné. Snad se  „hony na čarodějnice“ zaměstnané státní zastupitelství a vnitřními rozpory paralyzovaná policie dostane i k řešení tohoto trestného činu, viníky zjistí a budou potrestáni. Platíme daně proto, aby se starali. Jinak by byli zbyteční a my bychom je platit nemuseli. Doporučuji Ti pověřit vyšetřováním Bradáčovou se Šlachtou, ať se ukážou… Promiň, to byl vtip. Vím, že to nemůžeš.
To ale není podstata toho, proč Ti píši. V prostředí smrdutých vod malého českého rybníčku je celá záležitost snad ještě ohavnější. Noviny, dlouho už falešně se odkazující na tradici Peroutky a Čapka (myšleno Lidovky) samozřejmě rozjely primitivně komentovaný přepis Tvých jednotlivých “líklých” mailů. Mailů ministerského předsedy! Do toho “experti” na ochranu osobních dat moudroprdně konstatují, že jsi si o to sám řekl, když máš soukromý účet u freemailové firmy (ostatně jako mnoho jiných lidí…). To si ti kreteni myslí, že posta@vlada.cz je bezpečnější?
Chce se mi křičet!  Pro Boha, nečtěte to!!! A nakopat celou redakci Lidovek do pr…e za tu nejohavnější ohavnost. Je to na blití. Normální člověk to nečte, nechce o tom nic vědět, je mu Tě líto, cítí se přirozeně ohrožen a nechce, aby se to stalo jemu. A argument, proč by to nepřepisovali, když si to každý na těch White Médiích může přečíst sám, je stejně validní jako když policejní prezident Kolář pro mě zcela neuvěřitelným a bezostyšným způsobem svého času prohlásil: “Já vedu rozhovory, ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.”
Jako bývalý premiér, který má s brutálním zásahem do svého soukromí nezapomenutelnou zkušenost, se chci zastat Tebe, coby premiéra stávajícího. Každý člověk, tedy i premiér má právo na soukromí. Ochrana soukromého vlastnictví, občanských práv a svobod je zcela zásadní. Můj byt, moje e-mailová pošta, moje telefonní rozhovory, moje soukromé schůzky, obyčejné lidské starosti a problémy, starosti i štěstí mojí rodiny nemohou být v demokratické zemi cizím štěstím, cizími problémy a cizími starostmi. Občas chce třeba desetiletý kluk poslat tátovi do Prahy obrázek na jinou adresu než táta@t.č.vláda.cz. Občas svěřujeme papíru (mailu) i osobní pochybnosti, osobní problémy a třeba i věci bytostně důvěrné. Nikdo nemá právo brutálně narušovat soukromí a otevírat někomu dopisy. Nicméně, šíření ukradené pošty by mělo být stejně trestné jako vlastní krádež. Tady žádný veřejný zájem neexistuje! Po prosazování EET Tvým ministrem financí Andrejem Babišem můžeme ale očekávat mohutný paralelní tlak „uálů“, podporovaných Fondem proti korupci, Duhovou ligou a Spolkem matek za veřejné kojení na schválení zákona, podle kterého by měl premiér zveřejňovat veškerou osobní korespondenci povinně v měsíční frekvenci. Zákon může mít šanci na schválení. Prečo nie. Veď ja ked chcem volakoho zjebať, tiež to robím verejne, rovnako ako tie karusely a brusely.
23.10.2004 jsem v textu „Kde jste, občanské elity státu?“ uveřejněném v bývalých Lidových novinách napsal: „Ptám se sám sebe, ale i občanů, kde jsou intelektuální, mediální a občanské elity tohoto státu? Jak to, že neprotestují proti takovému narušení soukromí, práv a svobod, které narušuje po listopadu získané svobody a práva lidí v této zemi?“  Ptám se stejně i teď. A asi budu znovu zklamán. Pokud ale připustíme podobné praktiky, pak prosím řekni Milošovi, že se mýlí. Tato země není naše, tato země nám nepatří. Patří šmejdům.
Přeji Ti přes divný start dobrý rok. A pořiď si konečně CryptoCult.
Tvůj Mirek Topolánek

STÁT JAKO FIRMA? KRÁDEŽ SVOBODY, ABSENCE MORÁLKY A STÁTNÍ KORUPCE.

ECHO24, 30. ledna 2017
Přijde Roubíček ke Kohnovi do krámu. Nakoupí si a platí. Kohn mu podává stvrzenku se slovy: „Roubíček, vezmou si ten papír.“ „Kohn, já ho ale nepotřebuji; já jim věřím“. „Ne, ne. Musej si to vzít. To je to Babišovo EET!“ „Kohn, nechaj si to. Já nic nechci.“ „Roubíček, ale je na to nový zákon.“ „Vzpamatujou se, Kohn. My Židi a Nový zákon…?“
Nedalo mi to, abych se jako člověk, který nezávisle na sobě řídil firmu i stát, protože souběh mi přišel časově a eticky nepřijatelný, nevyjádřil k tématu „Stát jako firma“, nota bene „rodinná firma“. Toto laciné heslo společně s tajnosnubným a nekontrolovatelným „Bude líp“ nebo výhružným „Bude ještě líp“ na nás vystříkne už při otevření mléka z Olmy, vyteče na nás kousnutím do párku z Kosteleckých uzenin, skřípe nám mezi zuby v rohlíku z Penamu, hrne se na nás z AB médií a AB billboardů a zapáchá při každém tankování pančované nafty. A to nemám osobní zkušenost s umělým oplodněním…
Pravdou je, že po schválení „Lex Babiš“, kdy o účinnosti zamýšlených dopadů lze s úspěchem pochybovat a Ústavní soud podle mého odhadu tuto sice pochopitelnou, nicméně účelovou normu shodí se stolu, vzal Andrej trochu zpátečku. Tradičně ubrečeně poplival soupeře, ublíženě si postěžoval, zpochybnil sám sebe, omluvil se a začne teď zjevně propagovat ve svém kultovním hesle drobnou, kosmetickou změnu. Nové znění pro příští volby bude pravděpodobně znít: „Stát jako svěřenecký fond“, v překladu: „Svěřte mi ty státní fondy…“
Vraťme se ale k tématu. Lze vůbec stát řídit jako firmu? Určitě trochu ano, když tou firmou myslíme obecně Českou republiku a ne Agrofertistán. Ano, míníme-li v demokratickém rozhodovacím procesu prosazovat úspěšné firemní principy: efektivitu, flexibilitu a kvalitu rozhodovacího procesu, zjednodušování byrokracie, nákladovou optimalizaci, motivaci. Ne, pokud je to podle toho vtipu, kdy je na vládě před Andrejem navršena obrovská hromada zákonů sloužící ke zvýšení blahobytu občanů a vedle je malý papírek se jménem toho občana. Ne, pokud tou firmou AB myslí firmu vlastní a bere si 10 milionů účastníků zájezdu, myšleno občanů jako rukojmí nebo jako vlastní zaměstnance se smlouvou na dobu určitou. Horší než tímto způsobem řídit stát jako vlastní firmu je řídit vlastní firmu jako stát. Tam by ale trest přišel velmi brzy v podobě narůstání nákladů, poklesu zisku, krachu a odchodu z trhu.
Jsou svoboda, demokracie a tržní ekonomika dány navždy? Dědí se? Jsou něčím, někým ohrožovány a ohroženy? Prožíváme jenom krizi finanční, ekonomickou, krizi liberálního kapitalismu, nebo i kulturní, hodnotovou, systémovou, migrační, civilizační? Proč vlastně demokracie, jednotlivci i vlády selhávají? Jaké to má ekonomické konotace? Je to nevyhnutelný proces? Dá se selhávání demokracie vysvětlit? Může člověk vlastnící celý potravinový řetězec, klíčová média, který přímo řídí rozhodovací proces a současně zastupuje vůli lidu v Parlamentu řídit stát jako firmu? Neměl by, že? A proč tedy ne? To jsou otázky, na které bychom měli nalézt odpovědi dřív než dojde k bodu zvratu a nám bude umožněno se ptát buď v emigraci nebo v nějakých lágrech. Přesun majetku do svěřeneckého fondu podstatu pouze zamlží, střetu zájmu a podezření ze zneužití nezabrání.
Je „všetko rozkradnuté“ nebo to právě začalo? Rozkrádání svobody v osobním vlastnictví… Představme si, že lid jako vlastník, zastoupený poslancem Babišem, úředník, správce – dejme tomu ministr financí, ale i zákazník, např. soukromá korporace Agrofert, jsou jedna a tatáž osoba, nechající si jakoukoli pochybnou transakci či výhodu spoluschválit vládou a spoluposvětit Parlamentem. Je to taky korupce? Pamatuje vůbec ekonomická teorie na tuto variantu? Obávám se, že nikoli. To není malá domů do hluboké kapsy upoceného úředníčka s klotovými rukávy; to je VELKÁ domů v řádu desítek miliard, posvěcená legálním rozhodovacím procesem a minimálně trojjedinou rolí jedné osoby. Nikdo ale nemůže být současně Bůh otec, Syn i Duch svatý. Jde o naprosto grandiózní střet zájmů z povahy věci a ani mediální masáž to nevyčistí. Je to tedy korupce? A nebo něco horšího? Obávám se, že b) je správně. Souběh vlády oligarchických a korporativistických struktur s protikorupční rétorikou tady kdysi již byl a nedopadlo to dobře… Pokud předseda strany, současně místopředseda vlády a ministr financí, současně vlastník největšího českého korporátního seskupení a současně rozčílený občan – „nepolitik“ (který se filantropicky postavil do čela stejně rozčíleného davu a ukázal mu viníky, směr a cíl) začne dominovat veřejné kolektivní volbě, jedná se o čistokrevnou a esenciální podobu střetu zájmu a multiplikaci maximálního užitku. Navíc sám sebe mediálně kontroluje. Nazval bych toto schéma „bolševikův nesplněný sen“…
Jednu věc nicméně musíme Andreji Babišovi přiznat. Tím, že může vlastně dobývat rentu – v překladu loupit, bez dodatečných transakčních nákladů – v překladu bez korupce, splnil svůj slib a přirozeně snížil míru korupce v České republice zásadním způsobem o svůj vlastní bývalý podíl. Za to je třeba mu poděkovat… A ještě jedna pochvala navíc, abych nebyl nařčen z podjatosti. Andrej je geniální stratég. Nenabízí sice nic dnes a asi ani zítra, ale směňuje to přesto za zatím minoritní podíl ve firmě Česká republika, ve které má nicméně manažerskou kontrolu. Dělá to stejně jako druhdy v Kosteleckých uzeninách i jinde a jak byl po léta zvyklý.  Další jeho postup a scénář je předvídatelný. Přijde za majoritními spoluvlastníky a řekne jim: „Viete vy čo? Chcel by som kúpiť ten váš podiel. Našiel som volajaké kostlivce v skrini, no nik to nemusi vedieť. Viete, všetko ste rozkradli a ja neznesiem odpor. Chcem to celé.“ Miluji jednoduché vize a přímočaré strategie! I Babišova strana ANO je zcela mimo kategorie i zvyklosti. Je současně korporací, rétorikou a metodami prvkem „občanské společnosti“ a je nepochybně zájmovou stranou. Tato zájmová skupina lobuje sama sebe k získání výhod pro naplnění strategie svého jediného vlastníka. Andrej je tak demonstrací jednoho z mých axiomů: „Ano, představenstvo má mít lichý počet členů, ale tři je moc…“ Výkonní pracovníci Agrofertu, kteří nejlépe znají podnikatelský záměr vůdce a za jeho naplnění jsou placeni, postupně obsadí rozhodovací funkce ve firmě Česká republika a rozhodují ve shodě s business plánem. Nakoupené mediální ksichty dělají pouze stafáž a po upotřebení jsou hozeni do koše.
Dopouští se tedy Andrej Babiš korupce a „kradne“ nebo ne? Pro vysvětlení motivace ke korupčnímu chování jsou důležité ekonomické teorie dobývání renty zájmovými skupinami a principy fungování byrokracie. Rentu dobývají zájmové skupiny/strany pomocí škály byrokratických nástrojů, regulací, kvót, zneužitím externalit, pomocí dotací, rozhodnutím vlády, resp. Parlamentu. Řídit stát jako vlastní firmu a pomocí těchto legálních nástrojů dobývat rentu; to znamená přesměrovávat vzácné zdroje a výhody žádoucím, tedy vlastním směrem bez dodatečných nákladů byl do této doby nerealizovatelný cíl všech zájmových skupin. A současně využívat boje proti korupci jako prostředku k získání hlasů… Andrej je opravdu génius! Smekám. Nikdy jsem nebyl ani tak kreativní, ani tak důsledný.
Je jasně prokázáno, že míra korupce roste s velikostí státu, s mírou přerozdělování, s nárůstem regulací, subvencí, dotací, veřejných zakázek a arbitrárními rozhodovacími procesy. Všude tam, kde je zásahem státu vytvořeno prokorupční prostředí, korupce zákonitě vzniká. Na redukci korupce platí stále standardní recepty. Zlepšování institucionálního prostředí, lepší vládnutí, redukce státní agendy a nadbytečných činností, redukce regulatorních nástrojů, redukce dotací, subvencí, veřejných zakázek, snížení přerozdělování a transparentní veřejná správa. Nezdá se, že by to byly Babišovy priority. Naopak.
Mohli bychom popsat tuny papíru a mapovat důsledky řízení státu jako vlastní firmy. Je to zbytečné. Každý soudný člověk ví nebo tuší, o co jde. Tady přece ale už nejde jen o ekonomickou moc. Tady jde o moc politickou. Piranoidní drancování trhu přerůstá v paranoidní touhu po moci. Věta: „Nechci, aby mi ministerstvo po volbách rozdrbala jiná strana“ je neuvěřitelně arogantní a současně mesiášská. Andreji Babišovi už nejde jenom o umístění ve Forbesu, ale o definitivní ovládnutí represivních složek státu a totální kontrolu. Neřeší-li však někdo morální dilema v businessu, nečekejme, že ho najde v politice. Absence základní morálky v politice společně s mocenským apetitem nicméně vede k totalitě. Teď jen ztratit strach a postavit se tomu. Vždyť pro vítězství zla stačí jenom mlčet! Před minulými volbami jsem v textu „Zastavme ho“ před Andrejem Babišem varoval. Asi jste to nepochopili. Další omyl je konečná. Můžeme mu vyčítat leccos, lenost a nedůslednost to ale není. Andrej Babiš totiž nepoužívá Orwella jako varování, ale jako manuál!

UVAŘIT SE NENECHÁM.

Hospodářské noviny, iHned; Jiří Pšenička, 3. března 2017

Lidé si vás pamatují jako temperamentního politika. V tomto směru by vám razantní Babišův politický styl mohl být blízký. Nebo vám snad vadí, když pan vícepremiér Babiš hovoří o zkorumpované pakáži, parlamentním „Palermu” a sám sebe na sjezdu ANO nazývá urputným hovadem?

Pane redaktore, úvod nic moc. To srovnání mě v zásadě uráží. Jsem tolerantní, přímý a otevřený extrovert. Někdy arogantní, někdy impulsivní, vždy ale ke slušným slušný.

Myslíte, že  jste vždycky dokázal udržet nervy na uzdě? Stačí připomenout některé vaše výroky…

Tři až pět situací jsem nezvládl a za některé se dokonce stydím. Obhajovat se nebudu. Pokud chcete stát, vládu, stranu, cokoli skutečně řídit, musíte občas kontrolovaně bouchnout do stolu. Andrej Babiš se ale chová spíše jako psychotik, který své chování v situacích, kdy se dostane pod tlak, nekontroluje. Je vulgární, pronáší žalovatelné výroky, uráží všechny kolem sebe a v televizi se chová buď jako ubrečený kluk, kterému právě rozšlápli bábovičku, nebo jako uječený hysterik. Kdyby současně nevlastnil média, celý potravinový řetězec, kdeco a neměl přesah do represivních složek, tak bychom se mu všichni smáli. Možná i ten „pan Kobliha“.

Můžete sice Babiše kritizovat, ale nemůžete mu upřít extrémní pracovitost a zarputilost s jakou jde za „svou věcí”.

Znám Andreje skoro dvacet let. Ano, je ochoten na sobě a pro sebe extrémně tvrdě pracovat; typický workoholik a egocentrik bez morálních zábran. Ostatní se baví, on pracuje. Pracovitý a produktivní byl ale i Luca Brasi (fiktivní postava z románu Kmotr – pozn. red.). Andrej šel primárně do politiky, aby ochránil sebe a pochybným způsobem získaný majetek. Jestli totiž někdo skutečně na startu „zázračně zbohatl“, tak je to on!
Získat moc ale bylo tak lákavé a tak snadné. Babiš je podle mě bezpečnostním rizikem. Díky informacím, které s bývalými pracovníky ze služeb a speciálních útvarů policie cíleně získával, aby mohl lidi vydírat a využívat, má dokonalou  přípravu. Poslední várka v osobě Roberta Šlachty a jeho podřízených je viditelným důkazem. Jeho metody, drzost a nedotknutelnost eskalují. V poslední době už nikoho ani nepouští ke slovu. Vůbec nepochopil principy demokratické diskuse, kompromisu, politické odpovědnosti. Útočí hlava nehlava… a Koblihové mu tleskají.

Není ale jen produktem doby? Vždyť po dryáčnické politice je poptávka po celém světě?

Mezi mnou vítanou politickou nekorektností a sprostotou je sémantický rozdíl. Ano, poptávka po tomto stylu vypovídá mnohem více o době v níž žijeme a o jeho voličích než o něm. On pouze na poptávku po agresivní politické zkratce, po černobílém řešení a neideologickém vidění světa cíleně nabíhá. Pokud reaguje připraven svým týmem, je argumentačně silný. Když improvizuje, je poloviční. Na spontánní útoky proti své osobě reaguje stylem: „… a vy zas bijete černochy…“ nebo “za to může Kalousek.”

Přišel k nám onen nový politický styl až s Andrejem Babišem, nebo zlom nastal už dříve?

Sprostota v české politice není nic nového. Nejde totiž o změnu politického stylu. Jde o změnu pravolevého ideového paradigmatu. Pád vlády během předsednictví EU, zrušení voleb v roce 2009, vstup politické divize ABL – Věcí veřejných do Nečasovy vlády a puč justiční junty na ni, Velká protikorupční revoluce, směšné kauzy trafik a kabelek. Od té doby nic není nemožné! To vše za potlesku Transparentních internacionál, Rekonstrukcí státu, Janečků, Randáků, Michálků a tlupy „uálů“. To a deziluze veřejnosti z politiky a politiků, personální nouze a ideová vyprázdněnost stran a chyby celé politické garnitury byly krátkodobými akcelerátory změn voličských preferencí. Klíčové ale jsou přece trendy!

Vy se lidem divíte, že mění své preference? Vždyť mezi těmi „klasickými“ stranami už ani žádný podstatný rozdíl není. Všichni v zásadě nabízejí to samé, i způsob vládnutí je stejný. A to se netýká jen Česka.

Destrukce politiky začala v celém euroatlantickém světě  už někdy v 70. letech minulého století. Keynesiánské státní zásahy do ekonomiky hned po válce. Zneužívání tématu lidských práv k ochraně minorit, politická korektnost, nároková sociální práva, multikulturalismus, genderismus, klimatický alarmismus. Ten posun je tak rychlý, že Angela Merkelová vyhrála poslední volby v Německu s programem, za který by se její sociálnědemokratický předchůdce Gerhard Schröder styděl. Martin Schulz bude zase horší. Vše směřuje ke stále většímu přerozdělování, migrační katastrofě, energetické chudobě. Reakcí je nacionalismus, xenofobie, populismus.

Dají se ty trendy nějakou „normální cestou” zvrátit, nebo bude muset dojít k nějaké katarzi v podobě kolapsu sociálního systému, případně k ještě něčemu „horšímu”?

Jsme za bodem zvratu. V Evropě podobné situace končily válkou nebo revolucí. U nás podvolením, strategickým přikrčením a kolaborací. Musíme se vrátit k ideologii a přesvědčit mlčící většinu i pana Koblihu, že má cenu bojovat za nabyté svobody a hodnoty. Zatím mission impossible.
Návrat zpět je spojován spíše s negací systému a logickou podporou brexitu, Trumpa, antiestablishmentových alternativ. Koblihovy sny naplňují nepolitická hnutí typu ANO. Nesměji se ale Koblihovi. Má obavy, je naštvaný a najednou mu někdo mluví z duše… Věřím, že časem bude i on unavený Andrejovými útoky, skučením a skandály. Do té doby se do stran musí vrátit čitelná a realistická politika reagující na problémy lidí srozumitelnými, konkrétními kroky.

A proč se tak už neděje?

Naráží to na řadu omezení. Rigidní, stavovský nebo jinak omezený politický program přináší ve volbách maximálně jednotky procent hlasů. S tím volby nevyhrajete. To vede malé a v reakci i velké strany k potlačování ideologie a k populismu. ANO nemá a nepotřebuje program. Proč taky. Poměrný volební systém stejně neumožňuje prosazovat stranický program. Lidé závislí na přerozdělování státního rozpočtu – tedy na zvyšování daní – nebudou racionálně volit stranu, která chce daně snížit, protože by tím snížili svou šanci na větší dotace, státní zakázky, důchody, sociální dávky, platy… Přesto se o to strany musí pokusit!

Mimochodem, jak hodnotíte zákulisní spekulace, že by se „vaše“ ODS mohla po volbách spojit s ANO?

Po kolaboraci ODS s ANO v krajích je možné všechno. Pokud by k tomu došlo, tak je to konečná. Smysl existence ODS by byl nulový. ODS by  tak  velice snadno mohla následovat TOP 09 a přepustit liberálně-konzervativní koncept KDU-ČSL se STAN.

Vy také nevěříte, že TOP 09 přežije podzimní volby?

Nevím. Rád se budu mýlit. TOP 09 vznikla sloučením tři hlavních ideových proudů – Kalouskových konzervativců,  Schwarzenbergových pravdoláskových nelevicových liberálů a levicových liberálů – Starostů. Na druhou nohu kulhá a třetí, trochu virtuální, ztratila. Zůstal už pouze „pan Politik“ Miroslav Kalousek. Působí už se svou antibabišovskou linií jako kůl v plotě a mohl by každé své vystoupení uvést catovským Ceterum autem censeo (Ostatně soudím… pozn. red) Má ale nebývalou schopnost revitalizace a přežití. Jako jediný odmítá kolaboraci s ANO a nikdy bych ho nepodceňoval. Nebylo by to poprvé, co vymyslel vítězný koncept. Uvidíme.

Když vás tak člověk poslouchá, vypadá to, že v příštích volbách sázíte jen  na Sobotkovy socialisty nebo Bělobrádkovy lidovce. To bychom od vás hlavně v prvním případě nečekali.

Program, který nyní prezentoval Bohuslav Sobotka, je pro mě děs a hrůza. Nesplněný bolševikův sen. Jsou to návrhy, především v daňové oblasti, s nimiž nebudu nikdy souhlasit. Je to ale také návrat k tradiční ideologii. Nesouhlasím, ale respektuji. ČSSD pochopila, že musí být tou nejlevicovější legitimní alternativou pro voliče, že musí být předvídatelná a zdravě agresivní. Proti stojí nesvornost, pátá kolona doma i na Hradě a dědictví krajských pašů. To může vést k osudu ODS, ztrátě ve volbách a opoziční roli po nich. To asi vyděsilo stranické lídry, levicové voliče a demokraty obecně.

A lidovci?

Pavel Bělobrádek je ve 40 letech hotovým politikem. Fakt dobrým na lidovce. Přes zdravotní limity vyzařuje pozitivní klidnou sílu a autoritu, umí mluvit, vyvedl KDU-ČSL z opozice, má vítěznou povahu. Taky řadu soupeřů… Reprezentuje dnes jednu tradiční lidoveckou nectnost a jeden nový problém. Vede stranu, která necítí větší potenciál než 10 procent, takže nepočítá s možností vyhrát volby, a proto chce a ráda je klasickým jazýčkem na vahách. Tomu přizpůsobuje kampaň a rétoriku. Nevylučuje proto ani koalici s ANO.
Nový problém s tím souvisí. Lidovci mentálně spojují předvolební koalici se STAN s rizikem desetiprocentního prahu ke vstupu do sněmovny, a to jim bere odvahu a limituje je v následné kampani. Tento strach může vést až k rezignaci na spojení. Pokud lidovci a STAN překonají tuto psychologickou barieru a řeknou si ve volbách ne o deset, ale o dvacet procent a Bělobrádek bude přirozeně vnímán veřejností jako potenciální kandidát na premiéra, nejsou bez šancí na historický úspěch. I když to tak zatím nevypadá.

Někteří pozorovatelé jsou toho názoru, že Babiš nakonec sestaví menšinovou vládu s podporou komunistů a případně Okamury.

Spousta neznámých. Kolik procent získají ODS a lidovci? Co TOP 09? Kolik získají či ztratí socialisti? Kdo další uspěje? Co komunisté? Jak si jejich hlasy podělí Babiš a Sobotka? Pokud ale bude menšinová vláda s tichou podporou komunistů možná, zřejmě vznikne. Andrej se nechce dělit. Chce vnitro a BIS. Ty mu chybí. Mentálně jsou mu komunisté nejbližší a jejich legitimizací z nich může dělat „obchodně“ přijatelného a levného partnera.

Stále naznačujete, že Česko, podobně jako Polsko a Maďarsko, míří k autoritářskému režimu. Vidíte paralely v předmnichovském Československu?

Historické paralely vždycky pokulhávají. Tehdy byly kolem nás autoritativní nebo nacionalistické režimy. V Polsku Józef Piłsudski, v Maďarsku Miklós Horthy, v Rakousku Engelbert Dollfuss, resp. Kurt Schuschnigg, v Německu Adolf Hitler. Československo bylo jedinou demokracií v regionu. Určitou paralelou dnes ale mohou být tendence, resentiment a vzorce chování v okolních zemích. Jsme v situaci žáby, která se pomalu vaří v hrnci, nevyskočila a uvaří se. Zatím dobrý…

Do řízení státu také stále více promlouvají nejbohatší čeští byznysmeni. Nemáme se bát i důsledků korporativismu, kdy stát začne řídit velmi úzká oligarchie?

A to se ještě nestalo? Andrej Babiš řídí stát jako svoji firmu a jeho korporace už dnes má charakter státu ve státě. Dobývá rentu bez korupce – kterou tím řádově snížil o svůj bývalý podíl – protože si většinu kroků nechá schválit vládou a parlamentem. Ovládl potravinový řetězec, výrobu a distribuci biopaliv, trh umělého oplodňování, biomasu atd. Sám si na základě zákonů, vyhlášek, nařízení a regulací trh zvětšuje. Mediálně se pochválí a na zlobivce pošle Daňovou kobru nebo prokurátory.

Vidíme ale, že tento model se pokouší okopírovat i někteří další z těch „velkých kluků“.  Například Marek Dospiva ze skupiny Penta je spojen s novou partají Petra Robejška. Není to ohrožení demokracie, když řekněme pět těchto „vyvolených“ bude řídit republiku?

Nepochybně (úsměv) by to tak bylo, kdyby se to stalo. Autoritativní režimy založené na korporativismu a oligarchických strukturách ale nikdy nebyly založeny na spolupráci, ale naopak na ovládnutí státu a jeho represivních složek jednou skupinou a ta už tu je, že?
Koncentrace majetku u nás je průvodním jevem transformačních změn většiny tranzitivních ekonomik. Ne všechny majetky ale vznikly na základě zločinu, netransparentního kapitálu, nebyly založeny estébáky, pézetkáři a manažery socialistických podniků. Většina „velkých kluků“ se necpe do politiky. Většina z nich má převážnou část aktivit mimo území ČR. A pro většinu z nich znamená nákup médií přirozenou obrannou reakci na chování slovenského predátora.

Nemáme se ale bát, že si úzká vrstva bohatých svým vstupem do politiky zajišťuje i beztrestnost, že se republika z hlediska přístupu ke spravedlnosti začíná povážlivě dělit na občany první a druhé kategorie?

To se přece už dávno děje. Babišova kauza Čapí hnízdo to dosvědčuje. Čapí hnízdo byl zcela evidentní a přiznaný podvod za 50 milionů a nestalo se zatím vůbec nic. Srovnejte to s kauzou Petra Volfa, kdy byl bývalý poslanec ČSSD odsouzen na šest let za podstatně menší dotační podvod.

Mnohé nasvědčuje tomu, že po volbách se odehraje velký politický střet o ministerstvo vnitra.

Pokud bude mít Babiš po volbách příležitost a sílu, tak si kromě prokuratury, kterou už ovládá dnes, nepochybně vezme i vnitro. Však ministr Chovanec je pro něj dnes největší nepřítel. Brzdí jeho rozlet…

Vy osobně se nebojíte, že vám půjde někdo po krku? Váš přítel a blízký spolupracovník Marek Dalík za pandury už sedí v kriminále. Co když přijde řada i na vás?

Ano, Marek Dalík kvůli součinnosti rezidenční buňky BABIŠ  – jak já říkám kvartetu Babiš A Bradáčová, Ištván, Šlachta – šel do vězení za něco, co se nestalo, a většina zainteresovaných to dobře ví. Jistě, že jmenovaní cílí i na mne. Starosti si budu dělat až přijdou. Pokud mi někdo jde po krku, tak víte kdo. Je mi přes šedesát, bojím se spíše o mé blízké, o sebe nikdy. Člověk nemůže žít pořád ve strachu. Tady přece nejde o mě. Kdokoliv se dnešním mocným postaví, kdo se jim znelíbí, kdo ohrozí jejich obchodní zájmy, stává se automaticky jejich nepřítelem a je ohrožený. Pokud se  nebudeme bránit, tak to proti režimu před rokem 1989 nebude velká změna. Babiš se měl dobře tehdy a bude se mít dobře i teď. Já mu to nezávidím. Pokud nás nebude chtít ovládat a nebude nás zastrašovat. Symptomy strachu, ohýbání charakterů a úbytek individuálních svobod jsou zřetelné.

Když na to přijde, půjdete „bojovat na barikády?

Obvyklá otázka. Přišel jsem kvůli politice o spoustu příležitostí, podepsala se na mém zdraví, utrpěla rodina, ztratil jsem soukromí. Vím o politice téměř všechno. Musel bych být blázen, kdybych se vracel. Brání mi v tom i hrdost. Orel much nelapá! Kobliha o mě stejně nestojí. Věří všem polopravdám, lžím a uměle vytvořeným „skandálům“. Moje doba skončila. Na spoustu věcí jsem opravdu hrdý. Na některé méně. Za některé, a už jsem to říkal, se i stydím. Navíc jsem na rozdíl od nájezdníka zázračně nezbohatl. Musím pracovat, platit účty, hypotéku, úvěr, pomáhat svým dětem a vnukům. Pokud by ale byla ohrožena má rodina, mé děti, mí vnuci, má a jejich individuální svoboda, určitě v tom hrnci jako ta žába čekat nebudu. Ani náhodou!

REAKCE NA SOBOTKOVU DEMISI

Info.cz, 2. května 2017

1) Jak byste se v podobné situaci zachoval vy?

V této situaci dnes bych se zachoval stejně jako Sobotka. On totiž  vrací šachovou hru zpět na šachovnici. Zatím se hrálo ragby na pingpongovém stole. Vůbec nerozumím Kalouskovi a Fialovi, proč okamžitě jako opoziční strany nevolají po ukončení funkčního období Sněmovny a po předčasných volbách. Oba se chovají jako mimořádní pitomci.
Přitroublí komentátoři viděli ještě včera pro Sobotku pouze dvě varianty. Jako obvykle špatnou a ještě horší. Odvolat, neodvolat. Sebevrah versus slaboch. Vrátím-li se k šachovému přirovnání, které jeden hlupáček použil, měl “vidličkou” napadenou věž i dámu a o jednu figuru tak musel přijít. Zapomněli, že pokud král není v šachu, může se provést rošáda. Slávek ji udělal, dostal soupeře do šachu, vyřešil dilema vidličky a přesunul odpovědnost za predátora na Hrad. Miloš má pouze dvě varianty. Buď to dál bude hrát s Andrejem, převezme odpovědnost za všechny jeho lumpárny, nebo jej obětuje. Pokládám Sobotkův tah za standardní, parlamentní a vůbec ne slabošský.

2) Co všechno musí při takto zlomovém rozhodnutí premiér zvažovat a jaké zájmy či ohledy musí vážit na pomyslné misce vah?

Toto rozhodnutí udělal spíše předseda ČSSD a pak až premiér. Každopádně ho ve finiši musel udělat sám. Lídr je vždycky v krizi sám. O to víc si toho rozhodnutí vážím.

CO JE A CO NENÍ STANDARDNÍ

ECHO24, 4. května 2017
Žijeme v divné době. Pořád ale nejlepší za několik posledních set let. Alespoň zatím. Navíc s tímto hodnocením komunističtí pohrobci, lidé neúspěšní, slabí a diskriminovaní nemusí souhlasit. My starší, sjíždějící sedmé či další gumy nicméně v kostech cítíme změnu klimatu, atmosféry, mrazí nás v zádech a prožíváme déjà vu. Vracejí se polistopadovým nánosem milosrdně přikryté sedimenty praktik, nectností, malosti a ubohosti. Z nor definitivně vylezli krysy a krtci – protagonisti minulého režimu, figurující často i  v Cibulkových seznamech, rádoby očištěni čtvrtstoletím milosrdného zapomnění a gründerského kapitalismu let devadesátých a z pozic podnikatelů, politologů, politiků a novinářů nám bezskrupulózně kážou o morálce. Ve svobodné společnosti vyrostla a etablovala se stáda podivných šmejdů. Každá doba produkuje nové šmejdy. V tom je Gaussova křivka neúprosná. To je opravdu demokracie tak slabá, tak zranitelná, tak ohrozitelná?
Ano, je. Pojďme si ukázat na pozadí dnešních turbulencí, co je a co není standardní, jak by se protagonisti dnešní krize byli bývali chovali ještě před deseti patnácti lety, bez toho, že bychom si mysleli, že to tehdy byli Mirkové Dušínové a chtěli vylepšovat dobu nedávno minulou. Pokusme se projektovat standardy chování běžné v západních demokraciích, modifikované polistopadovou realitou u nás, do žádoucího nebo aspoň souměřitelného chování dnešních mocných. Připouštím, že změny standardů jsou dnes patrné i v tradičních demokraciích a lze popsat kořeny a průvodní jevy eroze západních demokracií a euroatlantické civilizace. Akceptuji i to, že politika není disciplína pro chovance klášterní školy, kde se hraje v rukavičkách, kde neexistují intriky a podrazy, kde platí pravidla Gutha Jarkovského a kde se všichni mají rádi. Nemají.
Pominu-li Havlovu roli během Sarajevského atentátu a podivný vznik Tošovského vlády, tak teprve pád mé vlády během předsednictví naplno otevřel stavidla nestandardním řešením.
Milý Jiří Paroubku, pokud jste dodnes nepochopil dopad svých chyb při pádu vlády a zrušení podzimních voleb, tak je mi Vás upřímně líto. Cvakání zubů Vás do Strakovky nevrátí. Panta rhei. Tak chytrý člověk…
Strany přestali být stranami, politici politiky, ve jménu nové morálky se nastartovala Velká protikorupční revoluce, v jejímž jménu se noví nestraničtí nepolitici začali ohánět novou morálkou a o to horšími, zřejmě geneticky zděděnými či zažitými praktikami. Dříve, pokud poslanec selhal, musel odejít, nebo se v „civilu“ očistit. Z mé éry připomenu tři jména. Poslanci Doležal, Morava, Kott. Ano, už ne Tlustý. Ten, na rozdíl od standardního postupu a odchodu Tluchoře, Fuksy a Šnajdra v éře Nečasově mandát nesložil, zůstal a škodil… Jiří Čunek, a byl to také předseda koaliční strany, byl do odložení svého případu „mimo službu“ a po návratu jsem jej stejně v lednu 2009 odvolal. Vynucené odchody Drobila a Kocourka, ať si o pozadí a jejich případné vině myslím své, taky ještě zapadaly do rámce standardního postupu. Dnes už neplatí vůbec nic. Řada poslanců je obviněna, zbytek na to čeká. Ministr, strážce kasy a národního pokladu, světlonoš nové morálky a bojovník proti korupci, podezřelý z trestné nebo minimálně s jeho pozicí neslučitelné činnosti kolem sebe kope, aktivizuje bezpečnostní divizi Agrofertu, prokuraturu, mediální prostitutky ve svých médiích a celou svou vlivovou sféru k protiúderu, který tu neměl obdoby. Co s tím?
Dovolte politickému důchodci, který si je navíc vědom svých pochybení a limitů, s pokorou a se znalostí hráčů i hřiště, několik osobních doporučení.
Milý Miloši. Ty víš, že Tě, přes všechny Tvé chyby mám v zásadě rád. Nikdy jsem nesouhlasil s přímou volbou, protože jsem měl negativní očekávání a Ty jsi je beze zbytku naplnil a přeplnil. Jako prezident malé země se trochu nedůstojně motáš v Bermudském trojúhelníku mezi USA, Ruskem a Čínou. Říkáš věty, které Tě nectí a které nás mrzí. Neříkám, že s Tebou v mnohém nesouhlasím, ale zkus být trochu nad věcí, řeš problémy s noblesou a důstojností, která k Tvému úřadu patří a sluší. Nesnaž se prosím naplňovat nebo dovysvětlovat bílá místa v Ústavě a jednej podle svého vědomí, svědomí a podle dobrých mravů a zvyků ve prospěch ne oněch spodních deseti milionů, ale v zájmu politické kultury a budoucnosti naší země. Já vím, že máš před volbami Miloši. Zkus ale zapomenout na staré křivdy a chovej se standardně. Prosím!
Milý Andreji. My už se dnes rádi nemáme, že? Nevím, kde se nám to stalo… Vím, že platí Murphyho zákon: „Co nejde silou, musí jít ještě větší silou.“ Vím, že se nerad dělíš. Vím, že jsi chytřejším a obratnějším politikem než ti zkorumpovaní nemakačenkové, kteří nikdy nepostavili ani prasečí chlívek. Vím dokonce, co Ti hrozí. Vím, že i pro Tebe, stejně jako byl pro mne, je kontakt s politikou noční můrou a ztrátou času. Jak by to šlo bezvadně, kdyby tu nebyl ten zasratý Parlament a ti debilové. Každá hra ale jednou končí. Vím, že se Ti nechce odejít. A všechno, co jsi dokázal navzdory všem těm blbům by bylo zničené. Strašná rizika. Zkus si ale v knihovně ministerstva půjčit učebnici dějepisu a nalistuj si strany o jakobínech. Saint-Just, Danton, Marat, Robespierre. No? Rozumíš? Chtěl jsem Tě nicméně poprosit, abys respektoval ta nenáviděná demokratická pravidla, tu zbytečnou veteš a choval se dospěle a standardně. Prosím, dej tu demisi sám, Andreji. Lenka se Ti postará o spravedlivý proces a ve Forbesu se to nakonec projeví pozitivně. Předem děkuji!
Milý Slávku. Ty víš, že s Tebou v řadě ideových priorit nesouhlasím a nikdy souhlasit nebudu. Na druhé straně tušíš, že už jsem si u Tebe zvykl na to, že u politiky není nezbytně nutné práskat pěstí do stolu a křičet. Naštval jsi mě tím, že jsi problém „Babiš“ neřešil už loni v souvislosti s Čapím hnízdem. To byla Slávku velká chyba. Vím, chtěl jsi dodělat ještě tolik těch socialistických nesmyslů… Udělal jsem stejnou chybu. A do toho ti lánští pučisté a ti hejtmani. Chtěl jsem Ti ale poděkovat za poslední kroky. Odvolat Andreje, po potměšilém upozornění Miloše, že s tím musí souhlasit předseda koaliční strany, fakt nešlo. Neodvolat jej se rovnalo politické smrti. Ani Ti nevyčítám, že jsi neoplácel Andrejovu mediální ofenzívu stejnou mincí. Standardní totiž je informovat o detailech nejdříve hlavu státu. Teď nesmíš ustoupit. Úplně si nepřeji, abys vyhrál volby, ale chci, abys je neprohrál. Bude to standardní. Klukům v Liďáku vyřiď, že lídr musí podobná rozhodnutí dělat sám, protože oni by se podělali. Slávku, neustupuj prosím. Ono ani není kam.
Přeji vám Miloši, Andreji a Slávku pěkné májové dny a nám všem standardně aspoň pěkný den.

DÁVÁM BABIŠOVI ROK, MAXIMÁLNĚ DVA…

INFO.CZ, 18.8.2017

Česká politika se od doby, kdy jste v ní aktivně působil, radikálně proměnila. V čem spatřujete největší posun, kde vidíte největší rozdíly a kde příčiny těchto jevů?

Ano, pokud budeme posuzovat stavový rozdíl mezi rokem 2002, resp. 2006 a rokem 2017, tak je ta proměna skutečně zásadní a neblahá. A to stav v roce 2006 zdaleka nebyl ideální. Dozvuky divoké privatizace spojené s již viditelnou koncentrací majetku a vlivu; vystřízlivění veřejnosti z nabyté svobody a od počátku mylného pocitu snadnosti života a trvalosti polistopadových změn; morální kocovina a nedůvěra k elitám, především k politikům; zneužívání médií a represivních složek pro vzájemné útoky; permanentní souboj parlamentního, stranického a  nepolitického – občanského principu vládnutí; neochota veřejnosti akceptovat standardní a nezbytné reformy po složité a úspěšné transformaci.
Všechno, co dnes negativně ovlivňuje demokratický vývoj země a co ohrožuje individuální svobody, bylo buď zřetelné, nebo latentní již před těmi deseti, patnácti lety. Buď jsme si to neuvědomovali, nebo jsme to nechápali. Bylo v tom určitě i podcenění vlivů a trendů ve světě, které jsme nepochybně ve svém „budovatelském úsilí“ přehlédli nebo bagatelizovali. V posledních dekádách šlo přece o kontinuální erozi liberálního kapitalismu, budování společnosti blahobytu, rozmělnění pravidel, principů a světového řádu a o pozvolný sebedestruktivní proces, který započal u nás naskočením do rozjetého vlaku bez předešlé zkušenosti po roce 1990 a ve „svobodném“ světě už v šedesátých letech minulého století, a který eskaluje právě dnes!
Moc mě neuklidňuje, že jsme neměli jinou volbu a že to bylo svým způsobem nevyhnutelné. Z velké části, jak jsem uvedl, jde totiž o přirozený proces a negativní tendence, které zapadají do širšího kontextu vývoje v Evropě a ve světě. Hovoří se o postmoderní, dnes o postpravdivé době. Souvisí to s relativizací univerzálních hodnot, multikulturalismem, s apriorními nároky sociálních a zájmových skupin a minorit, s digitalizací a snadností šíření poplašných a falešných informací a hlavně s neschopností dnešních pseudoelit tomuto čelit.
Došlo tím ke ztrátě porevolučního étosu a iluzí u nás, globálnímu odklonu od liberálního kapitalismu k postmodernímu neomarxismu, k deideologizaci, marketizaci a rozbředlosti politiky, k erozi tradičních hodnot a pravidel a ke ztrátě ekonomické dominance demokratického světa. Tranzitivní ekonomiky typu Česká republika k tomu přidaly transformační otřesy a chyby, křehkou a zranitelnou demokracii a mentální nepřipravenost populace na vynucené změny. Umocněno dnes oligarchizací, koncentrací moci ekonomické, mediální, politické a represivní, bezbřehým populismem, arogancí a cynismem, ideovou a programovou vyprahlostí, pro mne neuvěřitelnými mocenskými a špinavými hrami a probouzením nejtemnějších spodních proudů české malosti, sebestřednosti a závisti.

ODS a TOP 09, tedy tradiční pravici, podporuje v součtu méně než dvacet procent voličů. A to byly obě formace čtyři roky v opozici. V roce 2006 volilo jenom ODS přes 35 procent voličů. Vlastně to bude letos poprvé, kdy nemá opoziční strana šanci volby vyhrát…

Není to úplně pravda. Stále uvažujete v rámci standardních politických pravidel. Ta neplatí. Hrají se gorodky na pingpongovém stole. „Opoziční“ ANO volby vyhrát může. Babiš byl přece celou dobu v opozici vůči vlastní koalici i vůči tzv. parlamentní opozici, distancoval se od problémů vládnutí, slízával smetánku úspěchů a z neúspěchu vinil „ty politiky“ a „ty strany“…    A „Koblihy“ mu to baštily a přes evidentní fakta dodnes baští.
Nepokládám navíc TOP 09 za tradiční pravicovou stranu. Byl to od začátku trochu účelový slepenec, který mimo jiné kanibalizoval ODS. To říkám navzdory tomu, že mám Mirka Kalouska rád a pokládám jej za jediného skutečného politika současnosti, který je ochoten bojovat s hrozbou narůstající oligarchizace personifikované do osoby Andreje Babiše. Jejich dnešní naivní proevropský, promigrační a po spojení s Bursíkovým LESem i klimaticky alarmický program nemá s pravicí už vůbec nic společného. Tak trochu TOPLESS. Nicméně, je to relevantní politická strana, kterou respektuji a která si svého voliče najde.
Srovnávat mých téměř 36% v roce 2006 s dnešními aspiracemi všech demokratických stran je naivní a snad jsem v první odpovědi naznačil proč. Problémem následujících voleb je spíše to, že všechny systémové strany dohromady nemají velkou šanci vyhrát a sestavit demokratickou vládu. Včetně socialistů a lidovců. Zatím naopak vyhrává populistická antiestablishmentová opozice vedená právě ANO. Volič, experimentující v době relativního blahobytu se svým cenným hlasem naskočil na Babišovy triky: vlastním média – vlastním pravdu; nejsem politik – nepotřebuji program; mám prachy – nemusím krást; politici kradou – já úspěšně podnikám. Laciné, účinné a nebezpečné!

ODS lidi dlouho lákala na privatizaci všeho, včetně veřejných politik, případně lidi strašila návratem komunistů k moci. Obojí je dneska bezpředmětné: privatizovat už není téměř co, a budování kapitalismu a s tím spojenou (polistopadovou) redistribuci bohatství stále více lidí označuje div ne za loupež, za nespravedlivý tento projekt bývá označován běžně. Pokud jde o komunisty, ti už dneska nikomu nevadí, doložit to lze vším, co ztělesňuje Andrej Babiš… Má ODS ještě co nabídnout? Nebyl to přece jen v jistém ohledu projekt na jednou použití?

Toto je typická návodná otázka. Absolutně nesouhlasím. Poslední vývoj naopak nutnost realizace podobného programu vyžaduje. Deetatizaci, deregulaci, redukci atrofovaného státu a jeho agendy, obranu středního stavu, živnostníků, lidí aktivních a odpovědných. Obranu národních zájmů, racionální migrační a azylovou politiku, boj s novodobými riziky multikulturalismu a politického islámu. Transatlantickou zahraniční a velmi realistickou evropskou politiku. I dnešní ODS toto většinou nabízí. Na opoziční stranu až moc ploše. Až na výjimky to ale nejsou témata, která mohou ODS vyhrát volby. Autoritativně nicméně odmítám myšlenku „transformační strany na jedno použití“.  Otázkou není co nabízet, ale kdo, jak a komu to nabízí. Všechny pokusy vytěsnit ODS zatím navíc selhaly.

Pravice, ale i levice, doplácí na to, že se z politiky vytrácí pravo-levý střet. Znáte způsob, jak ho tam vrátit?

Pravo-levý střet byl po soft verzích obou ideových směrů a postupném posunu ke středu vystřídán střetem tradičních demokratických stran (liberálních, konzervativních a socialistických) s antiestablishmentovým populismem s absencí ideologie a reálných řešení, což zvedá k volebním urnám i lidi, kteří doposud volili pouze nohama, lidi ideově neukotvené, zklamané. Tím se spirála populismu nadále roztáčí. Návod k návratu je jednoduchý, realizace extrémně složitá.
Problém je nutné řešit současně na nabídkové i poptávkové straně. Strany se musí vrátit ke skutečné pravicové a levicové politice, k tradičním a odzkoušeným řešením. A pro tuto politiku musejí nalézt poptávku, tedy voliče. To bude vyžadovat zcela jiný typ lídrů, možná i stran a netuším, jak časově náročné to může být. Další nutnou, nikoli postačující podmínkou je po celou dobu tohoto procesu udržení demokratického charakteru státu a především individuálních svobod. A zřejmě odchod z EU, nebo její dramatickou rekonstrukci.
Dnešní evropské struktury tento „ozdravný“ proces budou bojkotovat a torpédovat. Nepotřebují návrat silné národní politiky. Nechtějí silné členy s vlastními silnými stranami. Potřebují drogově, tj. dotačně závislé, vydíratelné a uplatitelné kývače bez vlastní politiky a názoru.

V čem tedy podle vás a proč selhaly oba dlouholeté pilíře české politiky, především pak ODS? Vždyť příčinou naší krize není Babiš, ale ztráta důvěry v tradiční politické subjekty, Babiš je tohoto trendu důsledkem…

Obecně oblíbený omyl. ODS jako strana zodpovědná za transformační proces si musela nutně projít dětskými bolestmi nové strany a „platit“ za mnohé nepopulární, ale nutné kroky, které prosazovala a taky za chyby, kterých se po cestě dopustila. Selhávání sociální demokracie je dáno naopak systémově, zákonitě, z povahy levicové populistické politiky, parazitující vždy na úspěšných receptech liberálů nebo konzervativců. Je to historicky doložitelné.
Babiš a jemu podobní protagonisté minulého režimu měli po změnách nejlepší startovací pozici, nulové skrupule, vyoperované svědomí a paměť a jsou daleko spíše příčinou a akcelerátorem dnešního marasmu než důsledkem. Uměli využít chyb, děr a byli přímou součástí a spolutvůrci netransparentních kroků a korupce. Nenabíhejte na Babišovo klišé, že jej vyrobilo pouze selhání tradičních stran.
Po kumulaci a diskutabilní legalizaci majetku nastal u těchto lidí proces legitimizace pozice a po letech významného vlivu touha po moci a vytváření pravidel. A taky strach ze ztráty majetku a ze seriózních otázek orgánů činných v trestním řízení. Neumím posoudit, jestli tomu šlo zabránit nějakým nadekretovaným porevolučním procesem. Něco jako „více šmirglu, méně sametu“. Nebo sešněrováním trhu nějakými brzdícími mechanismy. Možná. Dnes bychom asi řekli ANO. Násilí ale plodí nové násilí. A trh nekrade, kradou lidi.

Tomu rozumím. Musím ale učinit tři poznámky: skoro se mi zdá, jako byste upíral levici právo na existenci a činil ji odpovědnou za všechna polistopadová selhání. Vždyť je to přece především ODS, kdo tu nese odpovědnost za průběh divoké privatizace a zčásti tedy také za polistopadové elity, které z této privatizace profitovaly. A nakonec: právě čtu knihu politologa Michala Klímy Od totality k defektní demokracii, jejíž podtitul zní Privatizace a kolonizace politických stran netransparentním byznysem. O úpadku tradičních stran tady nehovoří pouze Babiš, Klíma přesvědčivě dokládá, jak nejen ODS v mnoha regionech ovládli lidé z šedé zóny, kteří propojují netransparentní a politický byznys. Cituji: „Do významných politických pozic v nemalé míře pronikají bizarní a bezskrupulózní figury, jež typově nemají daleko předlistopadové parazitické skupině veksláků.“ Ostatně nepochybuji, že byste o tom právě vy něco nevěděl…

Myslím, že je to nedorozumění. Neupírám levici právo na existenci, pouze hodnotím její faktický přínos pro řešení systémových polistopadových problémů. Zablokování a nedokončení systémových změn sociální demokracií představuje dodnes jeden z největších bloků dalšího rozvoje země. Zadlužování země v období masivního hospodářského růstu v letech 2002-2006 a nastartování spirály nárůstu mandatorních výdajů je rovněž neodpustitelné. Pozdější krize problém logicky eskalovala. Oni to budou jistě vidět naopak. Na tomto střetu se může odehrávat demokratický souboj. V demokracii, která je v podstatě založena na diskuzi, kompromisu a vyvažování, a mimo jiné proto je tak drahá, těžkopádná a zranitelná, má demokratická levice nicméně své nezastupitelné místo. To nezpochybňuji.
Mimochodem, nebyl to Klaus, Tříska a Kočárník, kdo vnutili do kupónové privatizace privatizační, těžce kontrolovatelné fondy. A byla to právě sociální demokracie, která likvidací IPB nastartovala třetí, divokou privatizační vlnu završenou ztrátou dolů (např. OKD), hutí, Unipetrolu a mohl bych pokračovat. Nechci polemizovat na téma, kdo za co může více a kdo méně. Nebyl jsem u toho. To není výmluva, to je fakt.
Definitivní rozparcelování znamenala a největší vliv na další vývoj měla až politicky a mocensky obhajitelná, ale morálně sporná Opoziční smlouva. Tečkou pak byl vznik 14 velkoknížectví, která vyprodukovala ony bizarní figury, o kterých píše Klíma. Podotýkám, že po drtivém krajském vítězství v roce 2004 tím byla postižena ODS, po oranžovém tsunami 2008 naopak ČSSD. Souhlasím s tím, že tady někde tradiční volič ztratil trpělivost a poctivě to hned v úvodu našeho rozhovoru dávám „před závorku“.

Jak v této souvislosti hodnotíte éru Petra Nečase v čele ODS a vlády?

Nebyl to zločin, byla to chyba… Nenuťte mne ale, prosím, hodnotit jednoho z aktérů vnitrostranického puče proti mně. Nebudu se přidávat k těm, kdo si do ležícího ještě kopnou. Nejsem pomstychtivý. Nemám ani žádný pocit zadostiučinění. I za něj ale krajské klany nadále bačovaly celou ODS. Nic to ale nemění na faktu, že Nečasova vláda byla ukončena brutálním vládním pučem, na kterém se podílela aktivistická prokuratura, některé represivní složky, protagonisté Velké protikorupční revoluce kolem Babiše, tleskající Hrad a v pozadí americké zájmy. Justičně-oligarchická junta. Pokusy tento krok legitimizovat se 50. letům podobají určitě více než v těchto týdnech skloňovaný „Čapák“. Přesto bych se nikdy neodvažoval dnešek s touto dobou temna srovnávat.

A jak Václava Klause na Hradě, především to, jak svůj mandát ukončil? Na mysli mám kontroverzní amnestii…

Buď hodnotíte lidi vůči nějakému etalonu, ideálu, nebo na základě měřitelných, či subjektivních kritérií, nebo je poměřujete mezi sebou. Pokud budeme Václava Klause podrobovat poslednímu uvedenému principu, vůbec z toho srovnání nevyjde zle. Klaus si nikdy nedovolil takovou diskreditaci Úřadu jako Miloš Zeman, i když připouštím, že přímá volba pozici prezidenta významně posunula. V zahraničí jsem se za prezidenta Klause nemusel významně stydět a naše „malé domácí války“ jsem mu dávno odpustil. Nicméně, na dnešním stavu má svůj podíl. Navíc to ví. Minimálně v hodině mezi vlkem a psem. Stejně jako já vím o mém podílu a mých pochybnostech. Nepochybuje jen blbec nebo gauner.
K amnestii jsme Klause nutili už na začátku jeho druhého mandátu. První a druhá skupina amnestovaných je mimo jakoukoli pochybnost. Třetí skupina je kontroverzní tím, jak se postupně personifikovala a naplňovala konkrétními osobami a causami. Pokud bych do toho mohl hovořit, před třetí skupinou bych jej varoval.

V jaké kondici se podle vás, personálně a programově, vlastně nachází současná ODS?

Ani nevím (smích). Program tyto volby nerozhodne, to neznamená, že na něj strana může rezignovat. Personálně je na tom ODS podobně jako všechny strany a to nejenom u nás. Po útocích na standardní politiku je vlastně úžasné, že je ještě někdo vůbec ochoten jít s kůží na trh a být aktivní. Charizmatických a silných demokratickýchvůdců s jasnou ideovou vizí a schopností fascinovat davy je dnes v Evropě jako šafránu. Vymykají se pouze spíše kontroverzní lídři s výrazně negativním, nacionálním nebo populistickým nábojem.
ODS dnes působí trochu jako mlčící strana mírného pokroku v mezích zákona. Nevyužívá plošně nabídnutých šancí k opozičním útokům, neidentifikovala ze 190 programových priorit ty tři, kterými osloví širší elektorát. V těchto volbách by ale mohla profitovat z absence alternativ a vrátit se do pozice obránce polistopadového vývoje. Větu: „asi to zase hodím ódeesce“ slýchám kolem sebe poměrně často. Častou obavou je naopak případná povolební kolaborace s ANO.  Vyšehradské podmínky mě neuklidnily. Naopak.

Petru Fialovi se nejspíš podařilo zastavit úbytek voličů, stranu – zdá se – stabilizoval. Není to ale přece jen málo? Obstál podle Vás současný předseda ODS?

Těžce se to hodnotí. Speciálně mně. Neměl to lehké. Hodnotím jeho angažmá v politice přes všechno, co bych mu mohl vyčítat spíše pozitivně. Jeho stabilizační misi pokládám sice za záslužnou, ale vyčerpanou.

Podle dostupných dat se zdá, že se Babiš posouvá doleva. Podpora ODS a TOP 09 přesto stagnuje. Co byste dělal jinak na jejich místě?

Nemohu jako Vy posuzovat obě strany společně. Jsou to ideoví a programoví oponenti, pouze s částečným průnikem elektorátu. TOP 09 bojuje o život. Jedinou radou může být – přežít. Má doporučení pro ODS jsou zjevná z předchozího. Platí valašské: „Kúpíš cedník, teče. Zalepíš ďúry, necedí“. Je to klasický trade-off. Něco za něco. Nejvíce postrádám tah na branku a rychlejší profilování osobností typu Skopeček, nebo třeba Černochová. ODS musí skončit se sebelítostí, nemůže být ale arogantní. Musí být trpělivá, to neznamená pasivní. Nesmí nabíhat na konjunkturální témata, na druhé straně musí nabízet silná řešení. Nemůže vyhánět čerta ďáblem, nesmí být ale marketingově naivní. Každá rada drahá. Nechal bych to na nich. Tyto volby budou stejně nakonec o jedné silné větě a posledních čtrnácti dnech.

Je podle vás vůbec v silách a systémových možnostech ODS a TOP 09 čelit novému typu populistických formací?

Musí být. A nezapomínejte na daleko vyšší odpovědnost lidovců a socialistů. Oni legitimizovali nástup ANO, stejně jako před nimi Nečas Věci veřejné. Alternativou je pouze nový typ totality s korporativistickými a fašistickými prvky. Musíme tedy věřit ve schopnost demokratických sil, že zabrání tomuto vývoji. Historické paralely nás vedou k jisté skepsi. Není to ale přece jenom o těch stranách! Bez nás, bez voličů je změna nemožná. Dost bylo experimentů. První naší možností jak pomoci budou následující volby. Prvním testem stran míra kolaborace s ANO. Lakmusovým papírkem pozitivních změn prezidentské volby.

Kde spatřujete možnosti a limity příští expanze tradiční pravice, ať už na obecně evropské, nebo specificky české úrovni?

Nemyslím si, že existuje nějaké specifické, unikátní a typicky české řešení. Souvisí to se schopností euroatlantické civilizace čelit dnešním hrozbám uvnitř i vně. Souvisí to s nastolením a vybalancováním nového, lépe staronového světového řádu a návratu k liberálnímu kapitalismu. Souvisí to po rozpadu EU s novým uspořádáním v Evropě. Souvisí to s mnoha faktory vně naší země a ekonomickými exogenními vlivy, které ovlivňujeme jen částečně. Určitě to nesouvisí se zastavením klimatických změn…
O tomto ale domácí volby nikdy nikde nejsou! Jsou o platech, sociálních jistotách, hrozbách, nadějích, emocích. U nás jsou milníkem parlamentní a prezidentské volby. Nečekám žádné zázraky, obraty, rychlá řešení ani u nás, ani ve světě. Budu vděčný za změnu trendu. V roce 1946 po volbách si demokrati říkali: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva“. Víme, jak to dopadlo. Nepřeji si opakování stejné chyby.

VOLBY, NEBO REFERENDUM? TEĎ, NEBO NIKDY!

FORUM24, napsáno 3.9.2017, otištěno 5.9.2017
Jak rád bych napsal, že letošní sněmovní volby budou standardním ideovým střetem. Analyticky bych rozebral kvalitu programů relevantních subjektů, porovnal vůdce podle míry charismatu, důvěryhodnosti a tahu na branku, snažil se predikovat výsledek, možné koalice a dopad na občany po volbách. Vyhodnotil bych úspěšnost a chyby dnešních koaličních stran, pracovitost a kontrolu dalších stran parlamentních či mimoparlamentních. Případně bych trochu návodně a politicky nekorektně ukázal na mé preference. Tak to neumím. Takové ty letošní volby určitě nebudou!
Možná i proto je Václav Klaus označil za volby, které nic nevyřeší a jsou tak trochu o ničem. Řekl: „Je úplně jedno, který z těch soudruhů bude premiér. Všichni se chtějí tupě přimknout k Bruselu. Nechápu, že se lidem ještě neotevřely oči.” Rozumím mu dobře a v mnohém s ním souhlasím. Mýlí se ale v tom, že tyto volby budou bezvýznamné. Myslím, že trochu podceňuje směr, kterým by vedl Českou republiku Andrej Babiš a možné, těžce vratné změny, které by to nepochybně přineslo. Letošní volby totiž nenabízejí pouze varianty „špatné“, které naznačuje bývalý prezident, ale také variantu „ještě horší“, kdy bychom kromě ploché prodotační politiky evropské konzumovali navíc domácí reálpolitiku, ohrožující většinu svobod, kterých jsme po listopadu 89 dosáhli.
Tyto volby tedy nebudou o střetu ideologií, přestože bychom si to přáli a aktivní a zodpovědní občané si to zasloužili. Soumrak ideologií. Není to žádné české specifikum. Podívejme se na Emmanuela Macrona. Ukázkový marketingový etalon průměrnosti, populismu a k tomu francouzské nadutosti a sebestřednosti. Nebo Donald Trump. Je sice stokrát lepším řešením než Hillary Clinton, ale žádný ideový guru a demiurg konzervativních principů to také není. Nemluvím o Angele Merkel. Ta je přímo vzorem ideové bezobsažnosti a politiky středu, ale na rozdíl od Trumpa dosáhla „Germany great again“ a je to ona, kdo dnes „řídí“ Evropu. A je rozhodně lepší než Schulz.
Nevím, proč se divíme, že u nás to není jinak. I proto vypadá Andrej Babiš vedle těch panáků jako charizmatický a přímočarý akční hrdina. Je světaznalý, nevypadá zle, umí vydělat prachy a mluví několika cizími řečmi. Škoda, že čeština mezi ně nepatří… AB má ale jednoduchou a pro současnou generaci „otroků konzumu“ srozumitelnou ideovou výbavu. Ideologii úspěchu za každou cenu, ideologii moci a ideologii peněz. Bez zábran, bez předsudků, bez limitů. Reprezentuje to nejhorší, co po minulém režimu zbylo a současně to nejhorší, co změny přinesly. Jeho současné skandály jsou jen pověstným vrcholkem ledovce. Lidem ale svým příběhem připomíná a díky všeobecné toleranci bagatelizuje jejich vlastní lidská selhávání a podvolení se totalitnímu režimu; na druhé straně jim dnes mluví z duše a nabízí jim svým příkladem novou naději a populistickou rétorikou značkuje viníky jejich neúspěchů. Nepodceňoval bych hluboké tůně české malosti, závisti, udavačství a nízké sebedůvěry.
Tyto volby nebudou ani o programech. A to jsem jich několik skutečně přečetl. Asi poprvé. Nudné, epické a stranicky předvídatelné. Jako povinná četba na základní škole. Tu taky nikdo nečte. Většina stran (snad kromě TOP09) sice odmítá nekontrolovanou migraci, odmítá stupidní povinné kvóty, je rezervovaná k přijetí eura, ale žádná nenabízí řešení pro případ, kdy k tomu budeme EU nuceni. Žádná strana, aspoň z těch, které mají šanci se do Parlamentu dostat, nenavrhuje zákaz –  nacismu a komunismu podobné nenávistné ideologie – politického islámu. Nikdo nenavrhuje případný návrat k ochraně vnitřních hranic a možný vynucený odchod z Schengenu (a píší to přesto, že to byla moje vláda, která Schengenu dosáhla), vlastní migrační a azylovou politiku po faktickém ukončení platnosti Dublinské smlouvy. Připouštím, že náznaky má nejblíže k těmto návrhům ODS. Vím navíc, že je složité to navrhovat a nebýt nařčen z nacionalismu a xenofobie.
Strany totiž vědí, že s programy se to má jako s tou povinnou četbou. Ví to i marketingový tým kolem Andreje Babiše. Poté, co ANO vysálo pravici a začalo kanibalizovat levici, vyvstal před marketingovými mágy ANO problém, co a komu nabízet v těchto volbách. Přátelé vím, že pravdu tušíte. Nezklamali! Každý, kdo by náhodou program ANO skutečně otevřel se v něm najde. Pro každého je tam konkrétní nabídka nebo vágní příslib. Jistě, nesmí moc listovat, to by byl v šoku. Pikantní je, že ANO kolikrát nabízí vyřešit i problémy, které samo i za tak krátký čas v politice způsobilo, nebo které mělo a mohlo řešit samo v tomto funkčním období. Úsměvná je výjimka z EET pro prodejce kaprů, nestoudná je zemědělská politika. Je to právě predátorská aktivita Agrofertu a dominantní postavení v mnoha oblastech, které vedly kupříkladu k monokultuře řepky a kukuřice, vyčerpání půdy, k problémům s erozí a nedostatkem vody, ke snížené kvalitě potravin a k postupné závislosti České republiky na importech potravin; je to právě morbidní společná zemědělská politika EU, jejíž zrušení ANO logicky nepožaduje. Na druhé straně je tam spousta přijatelných pasáží a také programových loupeží. Některé věty jsem určitě psal stejně a mnohé i naplnil reálným obsahem během mých dvou vlád. Ano, i já jsem se v programu ANO našel! Potěšilo mě, že ANO v programu myslí i na mne. Znáte tu „Jak pejsek s kočičkou pekli dort?“ Kobliha stejně programy nečte. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně…
O čem tedy bude rozhodovat česká společnost v podzimních parlamentních volbách? Přes ideovou prázdnotu, programovou mizérii a absenci lídrů demokratických stran se bude muset ta část české veřejnosti – která vnímá polistopadové změny se všemi negativy a excesy pozitivně – rozhodnout, zda pokračovat po trajektorii vedoucí ke svobodě, demokracii a nezávislosti a zda dát ještě jednou šanci tzv. klasickým stranám. Ano, taky se mi do toho nechce. Ano, svoboda bolí a vyžaduje i odpovědnost. Ano, demokracie je drahá, těžkopádná a selhávající. Ano, nezávislost je relativní a podmíněná. Přesto to stojí za to. Pokusme se zastavit tu explozi populismu, nesvornosti, zášti a relativizace zla. Pojďme si slíbit, že svou iracionální naštvanost, nedůvěru a deziluzi podrobíme před volebními urnami racionálnímu testu a budeme aspoň třicet vteřin přemýšlet. Myslel jsem přímo hlavou. A řekněme ANO ne! Potom bychom nemuseli mít z výsledku obavy. Nevyřešíme tím sice Klausovo i mé dilema a premiérem bude jeden z těch eurohujerů. Budeme mít nicméně šanci se o tom s ním, s nimi, s ostatními i mezi sebou svobodně hádat. A to se vyplatí. Teď, nebo nikdy!

VOLEBNÍ ABECEDA

INFO.CZ, 12.10.2017
Když někdo něco umí, tak to dělá. Když to neumí, tak to učí. A když už to ani neučí, tak radí. Vyzkoušel jsem všechny tři alternativy a ta třetí mi jde bezvadně. Budu tedy radit.
Tyto volby jsou podivné. Zapadají do podivné nálady u nás i ve světě, kopírují podivné trendy a pohybují se v nich podivní lidé, kterým je někdy složité rozumět. Na první pohled v nich neplatí nic, na co jsme si zvykli. Na druhý pohled se zdá, že v nich dokonce ani o nic nejde. Ani jedno, ani druhé není pravda. Volby vždycky rozdají karty a dávají mandát pro rozhodování o našich životech. Pokusím se nadhledově a neutrálně popsat základní abecedu parlamentních voleb a některé zákonitosti, které v jisté míře platí vždy a všude. Nepochybně i u nás. Snad vám to pomůže v orientaci.
Čím se vlastně od sebe liší politické strany nebo strany tvářící se jako hnutí; neřkuli hnutí, tvářící se jako strany? Prvním kritériem je politická filozofie a programové cíle, druhým pak postup, taktika či strategie, jak cílů dosáhnout. Některé strany mají krásné cíle, ale nevadí jim korupce při jejich realizaci, jiné strany mohou mít stejné cíle, ale liší se revolučním či evolučním přístupem při jejich naplňování. Některé strany svou filozofii i cíle mění podle průzkumů a situace, jiné jsou až rigidně věrné svému vyznání. Některé ani žádnou filozofii nemají a sledují jen „pětiletý plán“ na čtyři roky. Některé strany sledují firemní strategii a ideologie je nezajímá. Některé samy jsou zájmovou skupinou a redukují cíle na naplnění svého partikulárního zájmu. Známe to, že? Od toho se odvozuje nebo by se měla odvozovat důvěryhodnost stran pro voliče. Nebo je to pouze mýtus? Budete-li nad tím aspoň tři pikosekundy uvažovat, zjistíte, že nikoli. To je první rozhodovací kritérium. Pokud sami sebe neumíte zařadit na ekonomické a sociální škále, použijte tento britský test – http://www.politicalcompass.org/. Mnoho lidí totiž samo sebe stylizuje a vidí se jinde než odpovídá jejich přirozeným preferencím
U voleb obecně platí několik zákonitostí. Nikdy absolutně, stoprocentně. Je to spíše mix. Vždy jsou ale jednotlivá pravidla v mixu obsažena. Protřepat, nemíchat!
Lidé volí strategicky. Chce-li volič mít reálnou příležitost volby ovlivnit, „neutratí“ svůj hlas pro kandidáta strany, která je na hraně zvolení, ale spíše jej odevzdá kandidátovi potenciálně vítězné strany nebo druhé nejsilnější. V rámci tohoto pluralitního pravidla voliči opouštějí menší strany ve prospěch větších. Jdou s vítězem a nechtějí nechat hlas propadnout. Kromě lidí, většinou mladých, kteří s hlasem marnotratně experimentují, což přináší, speciálně u prvovoličů mnohá překvapení. Varovným příkladem se letos mohou stát Piráti.
Strany formulují svou politiku tak, aby vyhrály volby; spíše než vyhrávají volby, aby tak určovaly politiku. Politici chtějí být buď zvoleni nebo znovuzvoleni! Tato strategie vede k účelové argumentaci v kampani a k ideové flexibilitě s cílem maximalizovat počet hlasů. Neděláš to, nevyhraješ. Nevyhraješ, nevládneš. Nevládneš, nerealizuješ program. Zní to cynicky, ale politika není klášterní škola.
Strany někdy deklarují dopředu ochotu vstupovat či nevstupovat po volbách do koalic, případně demonstrují jasná negativní vymezení. TOP09 například dopředu deklaruje, že nikdy s ANO nevstoupí do Strakovky! Je to omezující, ale pro řadu voličů důležité sdělení. ODS „státotvorně“ koalici s ANO připouští. Kromě toho, že tím o řadu voličů přijde, ztratí definitivně smysl své existence a přijde poté i o členy. Jinou kampaň zvolí strana, která nemá ambice nebo nechce být součástí možné koalice; jinou ta, která už v programu hledá jistou míru shody s potenciálním koaličním partnerem. Nejvyšší společný jmenovatel a cílená vysoká míra kompatibility programu ODS a KDU-ČSL před volbami 2006 nakonec ale stejně díky Čunkovi, Tlustému a Bémovi nevedly ke vzniku první koalice.
Lidé nečtou programy a chovají se v zájmu svého zájmu racionálně. Živnostník nevolí ANO, zdravotní sestra volí socialisty nebo to, co jí nařídí manžel… Jde o princip racionální ignorance, který většinou funguje.
Lidé nečtou programy a chovají se v některých aspektech iracionálně nebo protestně. Kluci a holky, vy zůstaňte raději doma. Děláte v tom binec.
Lidé nečtou programy a volí nohama = nejdou k volbám. Pak se nestačí divit a nadávají v hospodě.
Lidé nečtou programy a věří průzkumům! Řídí se podle nich a to nedělají dobře. Pokud si je sami nezfalšovali, neměli by na ně brát zřetel.
Lidé čtou programy a právě proto nemají koho volit. Volí nohama a zůstávají doma. Těmto doporučuji větší shovívavost. Politici jsou taky jenom lidi, že?
V českém – poměrném systému nemusí žádná získat absolutní většinu, a proto lze říci –„žádná strana nevyhrála volby“. Se stejnou přesností lze konstatovat, že „každá strana vyhrála“, pokud získala křesla v zastupitelském sboru. To jí dává šanci vyjednávat o vládě po volbách. Vítěz na pásce v poměrném systému s nulovým koaličním potenciálem je tzv. „nevítěz“. Pravděpodobnost vytvoření koalice bez něj je relativně vysoká. Proto nejsou překvapivé koalice bez tzv. „vítěze voleb.“ Vítěz ve volbách, který má nízký koaliční potenciál a přesto ustaví koalici je buď tak dominantní nebo má vysoký vydírací potenciál a kolaboranty napříč spektrem.
V ČR už nefunguje princip opakované volby po minulé pozitivní zkušenosti. Tvrdá jádra se zmenšují. Tradiční voliči odcházejí. Pokud pominu krátkodobé příčiny spojené se selháním jednotlivců nebo cílenou kompromitující kampaní, je několik důvodů proč: i)bývalí voliči mají dnes jiné preference než si strana sama myslí; ii)voliči už nemají žádné společné preference se stranou, již dříve volili; iii)voliči nemají žádné preference; iv)za jednoho nového voliče, kterého přilákaly tradiční strany změnou preferencí, strana ztratila dva bývalé, kteří stranu volili na základě tradičních preferencí; v)volič je natolik zhnusený, že už nevolí nikoho; vi)díky narůstající fluktuaci je tradiční volič pouze statistická veličina, fikce, a ve skutečnosti neexistuje; vii)volič, na rozdíl od strany už cítí pach mrtvého koně.
Straničtí vůdcové zvažují, zda neoslabit ideologickou pozici ve fázi po volbách, kdy se formuje vláda. Strany logicky mění svoji politiku, když vstupují do koaliční vlády. Proto mají koaliční vlády a jejich programy VŽDY rozdílnou podobu od programů jednotlivých stran a proto žádná strana NIKDY nemůže splnit to, co slibovala před volbami. Kompromisy v zájmu vytvoření koalice bývají někdy velmi bolestné! Volič, který po své straně vyžaduje po poměrných volbách, aby plnila beze zbytku svůj program je blbec. To vzkazuji zpětně všem těm, co mi vyčítali, že jsem ve vládě 9:9 s lidovci a zelenými a v Parlamentu 100:100 s krvežíznivým Paroubkem, pomstychtivým Tlustým a jurodivým stádečkem ve straně Zelených neprosadil beze zbytku Modrou šanci.
Platí, že nejmenší možná vítězná koalice utvoří vládu. Ve vládě se rozděluje fixní počet ministerských křesel, pokud si nějaká strana nevykřičí křeslo navíc. Z toho pak vznikají Ministerstva sportu, Naháňania a vyháňania, Pro lidská i nelidská práva, Pro rovnost všech 42 pohlaví, Pro Antarktidu a lov tuleňů… Každá z koaličních stran usiluje o maximální počet křesel. Čím větší je její relativní velikost ve vládě, tím větší má požadavky. Čím je menší a právě její hlasy jsou ty rozhodující, tím nestoudnější má požadavky a tím dražší ty hlasy jsou. Klasické koaliční vydírání. V době mého mandátu měli Zelení 6 poslanců a získali 4 ministerská křesla. Přesto platí, že nejmenší minimální vládní koalice má nejmenší počet křesel ze všech možných koalic! Proč platit dvakrát, že? Taky platí, že časové náklady pro tvorbu koalice vedou k preferenci koalic s nižším počtem členů! Je to klasický trade off, neboli něco za něco. Čím víc zájemců o koalici, čím více vyděračů, tím těžší a bizarnější kompromis a tím více času potřebného pro dohodu. Mnoho stran v koalici vede k paralýze vládnutí.
Volební systémy tedy samy svými parametry předurčují nejrůznější strategie a nutí politické strany buď ke změně chování před volbami nebo ke změně systému; na druhé straně vyvolávají změnu strategie a chování i u voličů a samozřejmě předurčují i povolební strategii. I proto se nedá říci, že je nějaký volební systém lepší/horší, demokratičtější nebo samospasitelný. U nás jsou volby poměrné, se 14 obvody, s prahem volitelnosti 5% a přepočítávací formulí, tzv. upraveným D’Hondtovým dělitelem. V tomto volebním systému jsou běžné povolební koalice. Někdy je to nutnost, někdy pragmatický kompromis. Povolební jednání o koalici jsou pro každou politickou stranu maturitou. Jak jsme si řekli, stabilní jsou ty vlády, které se opírají o nejmenší možnou většinu sestavenou ze souvislé části politického spektra. Nedodržení této zásady vede ke štěpení koalice i stran, které ji uzavřely. Koalice s nadbytečnou podporou jsou nestabilní. Nejstabilnější je většina jednoho hlasu. Maturitu složí ta strana, která vstoupí do koalice a po dobu volebního období se nerozpadne (čímž zůstane zachována i koalice). To známe dobře z polistopadové historie.  Je to velmi neobvyklé… Rozpadají se pravidelně strany koaliční i opoziční.
Koalice tak vznikají z nejrůznějších důvodů a nedá se předem predikovat jejich trvanlivost či úspěšnost. Měli jsme koalici „antiklausovskou“, „toleranční“, „gripenovskou“, ideově homogenní i heterogenní. Následující koalice bude v každém ohledu unikátní a dopředu se dá konstatovat, že podivná.
Vím, že vám tento text bude připadat příliš školometský, didaktický a nezáživný. Když čtu nebo poslouchám bláboly a mýty  o volbách, tak jsem si nemohl pomoci. Omlouvám se. Pokud jste to přečetli až do tohoto místa, nemám o vás strach. Šedá kůra mozková ve vašich hlavách vám dá nejlepší kompas pro volební rozhodnutí. Hlavou i srdcem. K tomu vám dopomáhej Bůh!

MĚLI JSME NĚMCE ŽALOVAT ZA MIGRAČNÍ KRIZI

ECHO24, rozhovor Lenka Zlámalová, 18.10.2017
Expremiér Mirek Topolánek v rozhovoru pro Týdeník Echo tvrdí, že ve volbách si Češi vybírají jen mezi špatnými a horšími alternativami. Tlak na europeismus a progresivismus podle něj i v prosperující zemi posouvá k moci nebezpečné oligarchy a populisty.

O čem se rozhoduje v těchto volbách?

Tyto volby nejsou zásadní pro očekávání pozitivní změny. Alternativy, které se v nich nabízejí jsou buď špatné nebo ještě horší. Otázkou je pouze, co je to větší zlo. Je to plavba mezi Skyllou a Charybdou. Přístav v nedohlednu. Kapitán je vožralej.

Mezi jakými zly se rozhodujeme?

Na jedné straně naivní, kolaborantský, submisivní proevropský postoj. Dnešní bruselský establishment řízený dvojicí Macron – Merkelová nám vnucuje nové ideologie genderu, klimatického alarmismu a multikulturalismu, tlačí na udržení sociálního státu a prohloubení integrace.

Kdo z českých politických stran tohle zlo symbolizuje?

Přejeme-li si, aby lidé volili tradiční strany, tak kromě ideově ukotvených mimoparlamentních Svobodných a z parlamentních možná ještě ODS, nemají na výběr, protože zbytek je infikován a metastázován. Všichni jedou na tom evropském kole z kopce a bez brzd, blábolí eurospeakem, čerpají dotace a podvolují se. Reakcí na neschopnost euroelit je probouzení draka Šmaka, nástup Saurona a asi i Voldemorta, neboli všech populistických a nacionalistických formací. Tyto trendy sílí s tlakem na další integraci. Poslední projev Emmanuela Macrona byl šílený a demonstroval aroganci a pohrdání primárním právem EU s pořád platným právem veta na zásadní změny. Macron jen potvrdil oprávněné výhrady kritiků EU. Specifickým problémem nových zemí EU včetně  Česka je navíc oligarchizace politiky. Nárůst politických ambicí lidí, kteří zázračně zbohatli na transformaci a pouhý vliv jim nestačil. Chtěli reálnou moc a určovat pravidla hry. Jde o babišismus a státem garantovanou loupež. Nárůst preferencí Okamury a jeho SPD je také protestní reakcí na neschopnost čelit hrozbám politického islámu a islámského terorismu. Obě tendence jsou projevem deziluze veřejnosti, zklamání, hledání alternativ a silných vůdců, ale i naivity voličů naskakujících na laciná řešení. Na tomto půdorysu se odehrávají parlamentní volby. Úplně se vytratil pravolevý střet, na němž je demokracie postavená. Nečekám od těchto voleb nic pozitivního, ale rád se budu mýlit.

Popisujete stav, v němž se ocitla většina Západu. Jaké jsou specificky české rysy?

Netoužím zvyšovat karmu Andreji Babišovi. Kandidát na premiéra je obviněn z trestného činu, potvrdila se jeho spolupráce s STB a přesto může vyhrát volby. Už to je specifické! U nás se temné strany síly propojily. Začalo to Velkou protikorupční revolucí a aktivitou „dceřiných“ společností Agrofertu – Rekonstrukce státu, Protikorupčního fondu Karla Janečka a dalších. Kdybych to chtěl s nadsázkou trochu zlehčit: šlo o symbiózu českých mocenských, amerických obchodních a ruských geopolitických zájmů směřujících k rozkladu a ovládnutí země. Cílem je destrukce, nikoliv rekonstrukce státu. Nešťastně k tomu přispěla přímá volba prezidenta  a obrovský mocenský apetit Miloše Zemana ovlivňovat věci, které ovlivňovat nemá nebo nesmí.

Není jeho role přeceňovaná? Hodně mluví, ale moc do ničeho mocensky nezasahuje.

Jasně. Sehrál ale svou roli při puči na Nečasovu vládu, obětoval Sobotku, podporuje nekriticky Babiše, nekontrolovaně přesměroval českou zahraniční politiku. Má svérázný výklad ústavy. I tam, kde souhlasím s obsahem mi vadí forma.

Za úřadování této vlády už se ale moc do ničeho mocensky nepustil.

Na rozdíl od noblesního Václava Klause, který měl ostatně také svoje ambice, Miloš Zeman zásadně rozdělil českou společnost. V zahraniční politice musí přece fungovat triangl Strakovka, Černín, Hrad! V domácí zdrženlivost. Klíčovým driverem se ale stal až nástup Justiční junty po vyhnání nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké.

To bylo přece dílem Jiřího Pospíšila, ministra spravedlnosti ve vaší vládě.

V mé vládě si to nedovolil. Pokud by vláda nepadla, stihl bych ho vyhodit. Zvládl to až ve vládě Petra Nečase. Petr byl slabý a jeho soupeř ve vládě, Miroslav Kalousek ho v klíčové chvíli vůbec nepodpořil. Naopak. Proto byli schopni ten destruktivní nástup Velké protikorupční revoluce a prokurátorského aktivismu dopustit. To sehrálo obrovskou roli. Je to vidět i dnes. Andrej Babiš je obviněn a vše je jinak. Najednou je striktně dodržována neveřejnost trestního řízení. Nic neuniká ze spisů. Presstituti mlčí. Prokurátoři nevystupují v médiích a nekomentují vývoj vyšetřování. Obrovský rozdíl proti naprosto směšným kauzám typu trafiky, kabelky Jany Nagyové, nebo naposledy Peltův případ. V přímém přenosu jsme dostávali informace ze spisů, poslouchali moudroprdné názory prokurátorů – nových mediálních hvězd a dalších protagonistů Justiční junty. V MF Dnes jsme četli zasvěcené komentáře. Přisíral si i ten Babišův chlapec z ministerstva spravedlnosti. Neuvěřitelný kontrast. Buď pochopili, že takhle už to dál nejde a revoluce začíná požírat své děti, nebo platí na každého jiný metr.
V řadě případů – zrušení radaru v Brdech, Tatry, Pandury, F16 místo Gripenů a zájem Westinghouse v Temelíně je navíc zřetelný rukopis obamovské americké ambasády a stín rezidentury. Stejně tak je přes různé dezinformační servery a aktivací spících agentů patrný vliv ruských mocenských zájmů. K tomu se přidávají různé europeistické, progresivistické, z našeho rozpočtu i z Bruselu financované neziskovky. Totální maglajz. Ale nejsme šampióni. Přečetl jsem si, že v Kanadě chtějí soudit popírače globálního oteplování. To už je fakt síla. Svět se zbláznil. Jak říká Fareeed Zakaria: „Dnes už vlády nejsou schopny ani vládnout, ani získat respekt občanů.“ „Došlo k smrti autorit a sebevraždě elit.“ Vládnou nejrůznější zájmové skupiny, NGO, oligarchové.  Eroze západního světa je zřetelná. Podivná doba. Pro spoustu lidí je pak hrozně těžké si mezi těmi extrémy radikálního, progresivistického europeismu, populismu a nacionalismu vybrat.

Popisujete jistou frustraci lidí. V roce 2013, když se spustila protikorupční revoluce, byla vysvětlitelná recesí a pádem životní úrovně. Dnes prožíváme rekordní prosperitu. Z čeho jsou lidé frustrovaní?

Žijeme v době největšího blahobytu a bezpečí v dějinách této země. Navzdory tomu se v mnoha lidech kumuluje zklamání. Transformace nebyla jednoduchá a přinesla řadu nespravedlností. Skutečných i virtuálních. Řada lidí pochybně zbohatla, řada neuspěla. Zklamáni jsou i lidé z disentu a mnoho těch, co cinkali klíči. Vítali pád komunismu a měli nesplnitelná očekávání a iluze. Dnes jsou z nich důchodci. I mně bylo tehdy třiatřicet a dnes jsem taky skoro důchodce. V důchodu se mění priority. Ze snů a nadějí, že budu bohatý, budu podnikat a cestovat, zbyly pocity neúspěchu, nezaslouženě malé penze, zájem jen o cenu inzulínu, slevy a bitva o levné máslo.

Čím se podnikavý člověk s ambicemi najednou promění v lovce levného másla?

To s lidmi dělá zklamání, nenaplněné ambice a stáří. Strach ze smrti, z nemoci, z chudoby, z neznáma. Naopak, z mnoha mladých, kteří se narodili až po revoluci, vyrůstají noví falangisti a snílci, toužící po absolutní rovnosti. Nikoli příležitostí, ale výsledků. Nevěří ve zhoubnost komunismu. Nezažili ho. Přitom mají úplně jiné možnosti. Jasně, mladí budou vždycky proti establishmentu. Mnozí ale procestovali svět, studovali na Západě, nemají jazykové bariery. Přesto nebo právě proto se stávají europeisty. Jsou přesvědčeni, že právě to jim otvírá dveře ke kosmopolitnímu životnímu stylu a neuvědomují si rizika. Chybí jim kotva víry, pocit vlasti, národní hrdosti. Společenská deziluze pramení tedy z toho, že řada starých si nenaplnila sny a ambice a mladí bez zkušenosti s totalitou nevidí rizika europeismu a návratu. Nevnímají ani globální hrozby jako je migrace a islámský terorismus. Starší lidé to vidí naopak. Prohlubuje se generační spor.

Vláda i celá parlamentní opozice s výjimkou TOP 09 se proti migraci ostře postavili.

Vláda i celá parlamentní opozice s výjimkou TOP 09 se proti migraci ostře postavili.
Opravdu? Velmi vágně. Debata o kvótách je umělá a zástupná. Problémem přece nejsou uprchlíci, případně lidé přicházející za prací, ale nekontrolovaná, cílená a agresivní islámská anexe, penetrace práva šaría a politický islám.

Co tedy mají politici dělat?

Za prvé – nebát se to pojmenovat. Za druhé – bránit národní zájmy. Třeba po flagrantním porušení smlouvy Dublin II o udělování azylu v Evropské unii ze strany Německa jsme měli hned v září 2015 Německo u Evropského soudního dvora žalovat.

Vy byste jako premiér žalobu na Německo podal?

Nepochybně bych to zvažoval. Německo způsobilo obtížně řešitelnou situaci celé Evropské unii. Soud by se s tím musel vypořádat. Buď by uznal, že Německo smlouvu porušilo a nařídil by sankce nebo nápravu, nebo by porušení neshledal. Tím by ale de facto konstatoval, že azylová smlouva neplatí a že je nulitní. Bylo by to jasné znamení pro všechny, jak velcí psi (Němci a Francouzi) zacházejí s malými. Jako když jim beztrestně procházelo porušování Maastrichtské smlouvy nadměrnými rozpočtovými schodky a dluhy. Nastartovalo by to debatu, co z evropských smluv vlastně platí a co se musí renegociovat. Minimálně bychom měli hrát aktivitní roli. A ne tupě napochodovat do jakéhosi imaginárního tvrdého jádra. Co to je? Poslouchat Němce, kteří se dohodli s Francouzi? Měli bychom hledat spojence, kteří to vidí podobně, kteří by šli cestou flexibilní Evropy a principu à la carte. Při zachování ekonomických svobod. Základem je Visegradská čtyřka. S Poláky a Maďary máme určitě na spoustu věcí rozdílné názory. Když se ale Visegrád rozpadne, tak zůstaneme sami.

Nerýsují se spojenci?  V Nizozemsku vláda Rutteho. Teď v Rakousku míří k vítězství zastánce tvrdé protimigrační linie Sebastian Kurz.

Určitě se formuje skupina podobně smýšlejících zemí. Mění se třeba poměry ve Švédsku, kde jsou v průzkumech nejsilnější Švédští demokraté. Jsou to extrémisti, nebo je naopak extrémem levicová progresivistická reprezentace? Tam už se situace s přistěhovalci dostala za hranu. Muslimská komunita tam výrazně ovlivňuje běžný život Švédů. Lidé ze Švédska odcházejí. Ukazuje se, že klíčovou obranou je neudělovat automaticky občanství. Udělovat občanství „Ali Ahmedovi“, který bere sociální dávky jako jizyu – povinnou platbu nevěřících, se ukázalo jako katastrofální naivita.

Zastánci prohlubování integrace straší tím, že když ji odmítneme, doplatíme na to ekonomicky. Že Němci stáhnou svoje automobilky a továrny. Hrozí podobné vydírání? Setkal jste s tím jako premiér?

Přímo jsem to nezažil, nepřímo určitě. Sarkozy, Macron, Juncker, Schulz. Celý humbuk se zákazem spalovacích motorů může znamenat, že se k nám pod tlakem německých odborů bude přesouvat výroba elektromobilů s výrazně nižší zaměstnaností, aby u nich zůstala zaměstnanost a vyšší přidaná hodnota. Mimochodem ten tlak na e-mobilitu, zakrývající průšvih VW s emisemi, jde proti celému smyslu úspor energie. Paradoxně se tím spotřeba bude zvyšovat. Různé ekologistické nápady se tak navzájem kanibalizují. To nemůže dobře dopadnout. Německo žádné limity v roce 2030 nesplní. Ano, Němci nás určitě mohou vydírat. Ale nemyslím si, že by to reálně udělali. Z mnoha důvodů nás považují za přijatelnější než ostatní země střední a východní Evropy. A jsme s nimi strašně moc propojení. Jsme s nimi na jedné výrobní lince, na jedné rouře, na jednom drátu. Je to výhoda i hrozba. Proto jsou ty řeči o našem odchodu z Evropské unie bez snížení této závislosti velmi naivní. Naše závislost je fatální, automobilový průmysl dominantní a naše zranitelnost významná.

Když sebevědomě řekneme NE tvrdému jádru a hluboké integraci, riskujeme tím, nebo ne?

Ne. Je to jako zbavit se svěrací kazajky. Hrozí akorát šok ze svobody. To ale neznamená, že se to stane. Většina eurofilních stran vedená TOP 09 touží skočit do gravitačního jádra. ODS dobrovolně předala proevropské voliče ostatním stranám a vymezuje se ostře, ale ztrátou těchto voličů současně ztratila sílu cokoli prosadit. Měl jsem opačný problém. 40% preferencí, 80% proevropsky laděných voličů ODS, euroskeptický odeesácký hard core. Těžká schíza. Politická divize Agrofertu – ANO určitě při známé majitelově drogové – dotační závislosti sebevědomé NE hájit nebude. Čím víc doleva, tím jsou strany více europeistické a nabíhají na všechny ty šílené nápady, které pak v praxi kopíruje Michaela Marksová, Jiří Dienstbier atd. Začít by se muselo s odvykačkou.

ODS taky nabíhá na europeistické nápady?

ODS nenabíhá. Nevyužila ale prostor, který napravo vznikl a který mohla obsadit. Mlčením a vlažností jej dává Okamurovi a dalším. Proč neřekne, že pokud nebude Evropská unie schopna bránit hranici schengenského prostoru, tak musíme zvažovat ochranu hranic nebo vystoupení? Kdy to chtějí říkat, když ne teď? Mainstream ODS je silně proevropský.

Kdo konkrétně?

Kromě Zahradila celé vedení včetně Petra Fialy.

Vy považujete Petra Fialu za zastánce unijních představ o migraci?

Asi bych to takto silně neřekl. Neslyšel jsem od něj ale očekávatelné silné věty o vlastních českých pravidlech pro migraci a azyl, o zákazu politického islámu – ideologie stejně nepřátelské jako komunismus a nacismus, stejně odporující svobodě a právu. Věty o pravidlech politického azylu a odmítnutí ekonomické, nebo spíše sociální migrace. Není žádným tajemstvím, že postrádá tah na branku.

V hodnocení ODS se shodujete s Václavem Klausem.

To mě nepřekvapuje. Já jeho texty čtu. Nevím, jestli on čte ty moje. Je to trochu pláč starců nad rozlitým mlékem. On je názorově konzistentní. Jsem ale přesvědčen, že negativně vnímal už mne… Prošel jsem určitým vývojem a dnes se názorově potkáváme více než dříve. Můžeme ODS ukazovat směr a radit, ale vliv na ni máme minimální. ODS přišla vznikem TOP 09 o středové proevropské voliče a současně se TOP 09 postupně mění v liberální stranu. ODS se měla hodnotově posunout více doprava, obsadit konzervativní  pozice, zvednout prapor vlastenectví a nedopustit nárůst stran jako je Okamurovo SPD.

Nástup Okamury je selháním ODS?

Je. ODS měla tento prostor obsadit. Ne kopírováním AfD, ale určitě měla jít podobným směrem.

Bála se, že získá v médiích nálepku xenofobní, rasistické strany, jaké se dostává AfD?

Samozřejmě. Je to možné. Oni by jí kvůli tomu samozřejmě mohli ubýt libertariánští voliči, kteří ještě neutekli ke Svobodným. Bylo by potřeba to vybalancovat. Za Klause a částečně i za mně se to dařilo. ODS spojovala ekonomický liberální kapitalismus a společenský konzervatismus a přitahovala tak široké spektrum voličů.

Měla jít ODS ostřeji proti dotacím?

No určitě. To mohlo být velké téma a vymezení se vůči vládě a především proti ANO. V ODS je bohužel stále hodně starostů, kteří jsou mistři světa v čerpání dotací. Mě se strašně dotklo prohlášení Podnikatelských svazů poté, co vláda navrhla pro případ ztráty části dotací z EU alternativní řešení – bezúročné úvěry. A oni to odmítali a chtěli dotace! My jsme začínali podnikat s úvěry s úrokem 19 a více procent. Proboha, co to má ještě společného s podnikáním, když jim nestačí ani bezúročný úvěr?

Proč se Babišovi daří všechny ostatní válcovat?

Protože nemá kromě sebe sama soupeře. Protože je mimořádně silnou osobností s extrémní touhou po moci. Protože je bez zábran a bez skrupulí. Protože má skvělý tým a dobré poradce na politický marketing. Protože surfuje dokonale na vlnách společenské nespokojenosti, závisti a malosti. Protože má díky penězům, médiím, vlivu na celou českou byznysovou komunitu nesrovnatelné zázemí. Protože funguje v synergii s bezpečnostními složkami, s prokurátory a má mediální, ekonomickou i represivní sílu. Protože bojuje o život a má co ztratit.

Bojí se ho jeho političtí soupeři?

Bojí. Cítí jeho vůdcovskou převahu. Vnímají jeho mediálně-ekonomicko-represivní sílu. Bojí se toho, co ví a toho, co byl a je schopen udělat, když mu o něco jde. Podivná doba, podivné volby, podivní lidi. Uvidíme…

POHÁDKA O VOLBÁCH OČIMA OPTIMISTY.

ECHO24, 23.10.2017
Jsem v zásadě optimista. Neměl jsem žádná pozitivní očekávání před volbami a nejsem tedy významně zklamán ani po nich. Necítím se být podveden výsledkem, překvapen „nevyzrálostí“ voličů, šokován změnou. Připouštím, že to sice trochu připomíná masakr motorovou pilou, ale to jen na první pohled.
Ke změně totiž nedošlo náhle a překvapivě. Naopak byla evoluční a předpokládatelná. Opoziční smlouva, rozdělení moci a pašalíků mezi ČSSD a ODS, svržení vlády během předsednictví, zrušení voleb na podzim 2009, bezbolestný vstup Věcí veřejných do Nečasovy vlády, puč proti této vládě, ústavní šarády Miloše Zemana, řádění Justiční junty, sebevražedná mise ČSSD a lidovců v poslední vládě. Tomu nerozumí ani přímí účastnící. Nečekejme to od veřejnosti. Velká protikorupční revoluce byla navíc velmi dobrými a uvěřitelnými kulisami. Populismus dominantní strategií. Nástup Andreje Babiše byl všemi těmito příznivými okolnostmi a touze po změně relativně jednoduchý. Zapadal do širšího evropského kontextu a narůstající neschopnosti elit, establishmentu čelit krizím, hrozbám a erozi standardní politiky, navíc byl vyfutrován dokonalým marketingem, financemi a masmediální masáží. Přistoupíme-li na pitomou teorii o době postfaktické  (což je pěkné vyjádření toho, jak se v relativním blahobytu nechce lidem přemýšlet a vzdělávat se…) a přidáme mix vlivu sociálních sítí a nechuti lidí cokoli dočíst a přemýšlet o tom,  nemůžeme se výsledku divit. Voliči prostě chtěli změnu. No, mají ji mít. Demokracie přece pravidelně selhává tehdy, když voliči dostanou to, co chtějí.
Stávají se tedy volby, namísto střetu programů a nabídky osobností (vzpomeňme si na představování tzv. stínových vlád, což bylo téměř podmínkou kvalifikované opoziční práce a předvolebním standardem všech kandidujících stran) opravdu pouze marketingovým soubojem? Já si to i vzhledem k výše uvedenému, možná naivně, nemyslím. Jen na okraj. Z dvojice marketingových mágů ANO a Pirátů -Prchal, Horák –  vyhrál nepochybně ten druhý…
Podle tohoto zjednodušení šli lidé (každý druhý a pár procent k tomu) v pátek a v sobotu do volebního supermarketu a měnili hlas za zboží. Jednoznačně vyhrál bezmasý párek absolutně variabilního složení (na co je zrovna chuť, to se v něm objeví). Má ho rád Jarda Jágr, Helenka Vondráčková, judistovi Krpálkovi dodává sílu a je na něm závislá celá kapela Kryštof. Tak to nemůže být nic špatného a párkař je taky super, lidičky.
Pak také sáhli po tradiční české bramboračce, bez bruselských direktiv, zato s českým česnekem dovezeným z Východu, zaručené to zbrani proti útoku halal kebabu. Je sice taková instantní a vlastně vyrobená v Asii, ale ubrání nás a naše nutriční hodnoty.  イスラム教徒の死
Mladí divný párek už nežerou, bramboračka je netankuje a tak zvolili neotřelý energetický drink. Tak trochu na protest proti párku. Dobrá volba. Dávám přednost pivu, dredy už mít nebudu, ale budiž.
Maličký zbytek konzervativně volil staré, dobré, odzkoušené, trochu nemastné a neslané české menu. A hodně, strašně moc lidí zůstalo radši doma a při sledování televize se přecpávalo bůčkem nebo s blahosklonným pocitem, že se jich to netýká odjeli na Kanáry.
Pro optimistu tahle pohádka může skončit jen obdobou Čapkova Pejska a kočičky, kdy po požití párku mnoholičného složení a pytlíkové polévky nastane krutý břichabol a konzument se vrátí ke staré, nudné, poctivé domácí nabídce a zkusí to inovativně zapít tím energeťákem. Možná. Takhle jednoduché to ale nebude. Přesto se zkusme podívat do těch košíků ze supermarketu pozitivně. Jaké je tedy povolební resumé očima optimisty?
  1. 29,6% bez přirozeného koaličního partnera není žádné drtivé vítězství. Kdy už se přestane používat to odporné slovo “drtivý”.  70% je prostě proti, že jo? Měl jsem 35,6%, koaliční potenciál a víte, jak to dopadlo. Pravda, neměl jsem duo Zeman – Klaus. A měl jsem Tlustého.
  2. Důležitou se stala záchrana STAN a TOP 09 na poslední chvíli, menší propad hlasů a nižší benefit daný upraveným D’Hondtem pro ANO.  ANO a KSČM nedají ve Sněmovně většinu. Istota je guľomet.
  3. Volba ANO už nebyla z velké části volbou protestní. Ani náhodou. Protestní hlasy šli Pirátům a Okamurovi. ANO volil levicový mainstream. Pozor, ANO do pravice, vážení politologové, už konečně nepočítejte. Teď už je definitivně vzhledem ke složení elektorátu standardní populistickou levicí se čtyřletým vládním angažmá za sebou. A vezměte jim tu modrou barvu!
  4. Opravdu se někdo diví, že nikdo nechce jít do koalice s člověkem, který své koaliční partnery nazývá debily, krávami, co chlastají apod.? A chová se, jako by s nimi neměl nic společného, poté, co si přivlastnil i to málo, co se jim společně povedlo? Pozitivní může být, že se ale znovu vrátíme k silné poslanecké imunitě…
  5. V dobách před Velkou protikorupční revolucí bylo standardem slušnosti každého politika odstoupit už ve fázi podezření? (Doležal, Morava, Kocourek). Jak kruté viděno dnešní optikou. Zeman může Babiše klidně jmenovat, může být dokonce ustavena koalice, ale salonfähig v paláci Justus Lipsius či v nové budově Europa Andrej asi nebude. Schäuble odejde a Macron si dá pozor, aby si nezadal. Andrej není hloupý a tohle riziko si určitě uvědomuje. Zelený Raul by se teď zeptal: „Vrátí se Telička?“ „A co Jan Tleskač?“
  6. Nejlogičtějším vyústěním voleb a koalicí s nejmenšími náklady pro vítěze je koalice ANO a ODS. Ti, kteří teď najednou povolávají ODS k odpovědnosti a ženou jí do vlády, ať si v klidu sednou, uvaří si dobrý čaj a pozorně (klidně i dvakrát) si přečtou Bajku o pavoukovi a mušce. Mám řadu výhrad k Fialovi, ale věřím mu. Varuji ODS před pokušením, které po měsících podezření dostává hmatatelnou dynamiku. Ubraňte Fialu před Klausy!
  7. Výsledek nemusí být „druhou republikou“, ani druhým rokem 1946 (i když tato paralela je fakt mrazivé déjà vu) Může být naopak zlomovým momentem a výzvou, minimálně pro sjednocení pravice. Můj pokus byl neúspěšný, lidovecký se starosty varovný. Jaká škoda, posrat se už v síni, pánové. Pokud teď nezafunguje pud sebezáchovy, tak vám už nic nepomůže.
  8. Zlomovým momentem a uchopením výzvy bude prezidentská volba, po které může být všechno úplně, ale úplně  jinak a Moskva a Peking zase daleko. Nechte Miloše a Andreje, ať si hrají ty podivné hry na kočku a myš a přesvědčte konečně někoho z kandidátů skutečně kandidovat a prát se o to. Tonda Blaník to bohužel nebude. Nandal by to všem. Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, vy č….i!
Pokusil jsem se nalézt pár střípků, perličku na dně, něco, co nám všem, kteří mají oprávněný pocit, že prohráli, dodá odvahu, motivaci, trpělivost, sebedůvěru a pokoru k obraně hodnot, které (možná na rozdíl od většiny voličů, což jim odpouštím), pokládáme za ohrožené, protože ohrozitelné. Chyby hledejme u sebe, ne u voličů. A proč pohádka? Protože je mám rád. A protože jsem v zásadě optimista.

TOPOLÁNEK A PAROUBEK EXKLUZIVNĚ: ANO HLEDÁ PARTNERY PRO HRU NA ZBABĚLCE, ČSSD DRTÍ KMOTŘI

INFO.CZ, 24.10.2017

1. Jak hodnotíte volební výsledky a co podle vás budou znamenat pro další směřování české politiky?

Volební výsledky nejsou zase až tak překvapivé. Poslední týdny před volbami ukazovaly na výrazný nárůst SPD a Pirátů, což se potvrdilo. Naopak se nepotvrdily tendence oslabování ANO, kde došlo přes skandály a obvinění Andreje Babiše k nárůstu voličů od tradiční levice (ČSSD a KSČM), což vyrovnalo ztráty elektorátu jdoucího ve prospěch SPD a právě Pirátů. Na ostatní strany tyto přesmyčky neměly podle mne výrazný vliv. Tradiční levicové strany výrazně oslabily, což jsem predikoval už po krajských volbách. Předvolební rétorika a kampaň ANO to potvrdily. Záchrana TOP 09 a STAN díky pražským voličům a překročení 5% hranice znamenala nejenom nebývalý počet parlamentních stran, ale i menší propad hlasů, což znamenalo nižší přepočty podle D’Hondtova dělitele ve prospěch vítězů a menší benefit v zisku poslaneckých křesel. Tady někde se lámala představa ANO o pohodlném sestavování vlády a koalice. Vítězství ANO je výrazné, ale právě chybějící mandáty z něj nedělají vítězství absolutní. Vítěz se bude muset dělit a v koaličních kompromisech se částečně rozmělní i jeho program a ambice. Otázkou je, jak moc se strany nechají obratným manévrováním ANO rozdělit a vydírat a jak poroste napětí a nervozita všech stran, které jsou na podíl na moci zvyklé a budou ochotny opustit nejen předvolební sliby, ale i zásady. Je to hra na zbabělce. Kdo první uhne, nakonec prohraje.
Ať už vyjednávání dopadne jakkoli, dá se říci, že politická mapa České republiky se překreslila a právě podoba budoucí koalice ukáže, jak dramaticky a jaký vliv to bude mít na naši domácí i zahraniční politiku. Řada scénářů, které připadají v úvahu navíc zvyšuje míru nejistoty a hloubku změn, ke kterým může dojít. Už dnes ale můžeme konstatovat, že každý ze scénářů přináší změnu naší evropské politiky. Na rozdíl od zahraničních komentátorů nemám pocit, že by byla ohrožena naše euroatlantická orientace. V domácí politice očekávám ve většině scénářů částečně žití z podstaty, což ekonomický růst bude ještě nějaký čas umožňovat, nerealizaci bolestných reforem a nárůst populistických návrhů. Obavy mám, a nejsem sám, z útoku na zbytek nezávislých médií, na nezávislé soudy a aktivizaci represivních složek. Náznaků i flagrantních zneužití jsme byli s tichým souhlasem koaličních partnerů svědky už v tomto funkčním období. Předpokládám už ne plíživé, ale skokové zásahy do individuálních svobod a kriminalizaci nepohodlných. Exekutiva nebude pod kontrolou Parlamentu.

2. Jaký očekáváte vývoj, pokud jde o vznik budoucí vlády? Jaké scénáře se vám s ohledem na rozložení sil jeví v tuto chvíli jako nejrealističtější?

Andrej Babiš  je velmi obratný a tvrdý vyjednávač, který umí využít každé skulinky ve svůj prospěch a k dosažení cíle. Nemám pocit, že by měl v užití jakýchkoli nástrojů a postupů zábrany. Bude chtít vyjednat co „nejlevnější“ uspořádání. To je takové, které mu umožní ponechání klíčových pozic ve vládě. Premiér, ministr financí, ministr spravedlnosti, ministr vnitra, případně ještě zemědělství a místního rozvoje. Je mu v zásadě jedno, jestli koalice bude homogenní nebo různorodá, což je dáno i širokým spektrem jeho předvolebních slibů a možností si vybrat. V tomto má největší manévrovací prostor. Může rozložit ODS, může rozložit lidovce, může rozdělit ČSSD. Piráti by se museli zbláznit, kdyby strčili hlavu do chomoutu. Pořád má v záloze SPD a komunisty. Varianty s nimi jsou možné, ale Babiš chce dělat aktivně i evropskou politiku, a to by byla jistá komplikace.
Ještě nikdy nebyl tak široký vějíř možností. A to nezapomeňme na projekt jednobarevné vlády, doplněné nestranickými odborníky, která bude hledat „širokou“ podporu pro své návrhy ve Sněmovně ad hoc. Tato varianta vůbec není nereálná. Umožní mu vždycky označit viníky neúspěchu a dělat tak permanentní kampaň. Jedním z aspektů, který jej zdrží, ale nezastaví, je termín pro nominace kandidátů do prezidentských voleb a tahy pana prezidenta. Pěkná šachová hra.
Vůbec se neodvažuji předpovídat další vývoj a konečnou podobu koalice. Na to mám málo informací ze zákulisí a tajných vyjednávání. Rada všem nedočkavým zní. Nespěchejte. Jinak počítejte, že budete součástí procesu nevydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání a diváky aktu zastavení stíhání. Pokud do koalice půjdete, kalkulujte s tím, že můžete být kdykoli vyměněni, když budete zlobit a v příštích volbách, pokud ještě nějaké budou, už nebudete. Vyberte si. Chcete to rychle nebo pomalu…
[spritesfeed]